Osnova témat

  •  
     

    Demokracie, menšiny a multikulturalismus


    Multikulturní společnost: Ano či ne?

    Česká republika procházela v období komunismu vývojem, který vedl k vytvoření společnosti, která  byla nedemokratická, monokulturní a značně uzavřená vůči odlišnostem i obecně vůči cizím vlivům (více: Vývoj české společnosti). V posledních dvou desetiletích prošla česká společnost řadou prudkých změn. Mezi  nejvýznamnější fenomény současnosti lze řadit  kulturní diverzitu a multikulturalitu, a to jednak jako faktický stav společnosti (česká společnost se vlivem globalizace a otevřených hranic značně diverzifikovala) a jednak jako myšlenkový koncept, který se k nám začal dostávat po roce 1989. V druhé polovině devadesátých let  a na začátku nového tisíciletí se začíná v tuzemských odborných a politických polemikách stále častěji vyskytovat u nás do té doby takřka neznámý termín multikulturalismus, Tento pojem představuje myšlenkový a politický směr, který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou. Pro demokratický stát je kulturně pestrá společnost, ve které se mísí jedinci hlásící se k různým náboženstvím, etnickým skupinám, subkulturám a myšlenkovým hnutím velkou výzvou.


    V této lekci se zkusíme společně zamyslet nad následujícími otázkami:

    • Dokáže demokracie zajistit na jedné straně respekt a toleranci ke skupinové (kulturní) odlišnosti a na straně druhé to, aby v rámci různých skupin nedocházelo k podpoře nedemokratických způsobů zacházení s lidmi?
    • Máme nahlížet na kulturní rozmanitost vzniklou existencí lidí s různým sociokulturním zázemím v jednom prostoru jako na obohacující nebo jako na ohrožování vlastní kultury?
    • Je multikulturní soužití, při kterém spolu žijí jedinci a skupiny osob s různým sociokulturním zázemím a hodnotovým systémem, ideálním stavem společnosti?

     

    Nad těmito otázkami se zamýšlí také Erazim Kohák.

    Podívejte se na následující video.

    Otevřené dveře nebo dobývání beranidlem

    Erazim-Kohak.flv

    Zdroj: Pořad Politické spektrum, 4. 7. 2008

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    MUL_01.swf

    Zaškrtněte svůj názor.

    MN_1.swf

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Zrod myšlenky multikulturalismu

    V Evropě se politická myšlenka multikulturalismu (více: Různá pojetí multikulturalismu) zrodila po druhé světové válce. Objevila se především  v reakci na hrůzné rasové a etnické teorie, které vedly k vyvražďování celých národů.Evropa chtěla ukázat, že toto není její hlavní tradice, a vydala se cestou prosazování demokratických principů spojených s ideály plurality kultur a respektování menšinových skupin. Doba po skončení druhé světové války byla rovněž charakteristická  potřebou levné nekvalifikované pracovní síly ve státech západní Evropy a také narůstajícím přílivem obyvatel bývalých kolonií do zemí svých dřívějších kolonizátorů. Společně s přílivem imigrantů se začala od 60. let 20. století dostávat do politických debat, konkrétních praktik i kurikulárních plánů idea multikulturní společnosti, v níž vedle sebe žijí různé komunity. Koncept multikulturalismu se postupně vyvíjel a upravoval podle toho, jak se měnily potřeby společnosti i dobová politická a společensko vědní paradigmata. (více: Multikulturalismus a jeho směry). Multikulturalismus jako politická teorie se postupně stal nástrojem nazírání integrace neevropských skupin nejen uvnitř Evropy, ale i přistěhovalců v rámci Spojených států. Ovlivnil také nejrůznějšídekolonizační hnutí po celém světě a můžeme jej hledat i za nárůstem nacionalismu národů bývalého Sovětského svazu.

    Současná situace: Odlišný vývoj, než se očekávalo

    O půl století po zavedení tohoto společensko-politického konceptu se situace změnila. Ukazuje se, že mnohé z vizí o společném fungování v multikulturním státě se nenaplnily, a nejen politici nebo společenští vědci si kladou otázku, proč tomu tak je. Mnozí upozorňují na situaci, kdy se v určitých skupinách přistěhovalců šíří extrémní nálady namířené proti hostitelským zemím, což je vodou na mlýn místním radikálním silám. Právě v této situaci vystupují evropští politikové a sypou popel na hlavu multikulturalismu. Ostrou vlnu kritiky vůči multikulturalismu spustila mj. německá kancléřka Angela Merkelová.

    Podívejte se na následující video.

    Merkelová: Naše snaha o "multi-kulti" společnost totálně selhala

    angela.flv

    Zdroj: 17. 10. 2010 13:23, ČT24

    Merkelová v této souvislosti dále řekla:

    "Ve Frankfurtu dnes dvě ze tří dětí mladších pěti let pocházejí z rodin imigrantů. Jsme zemí, která na začátku šedesátých let sama pozvala zahraniční dělníky," předeslala ve svém projevu německá kancléřka. "I dnes tu s námi žijí a my jsme si nějakou dobu nalhávali, že nezůstanou, že jednoho dne zase zmizí. To ale není realita. Multikulturní přístup, kdy si říkáme, že prostě žijeme šťastně vedle sebe, tak tento přístup selhal. Naprosto selhal."
    Merkelová připustila, že se v minulosti od imigrantů žádalo velmi málo, a zdůraznila, že by se měli naučit německy, aby mohli chodit do školy a měli potom možnost uplatnit se na pracovním trhu.

    Zdroj: 17. 10. 2010 13:23, ČT24

    Napište odpověď do textového pole.

    Angela Merkelová si jinými slovy stěžuje na stav integrace zahraničních migrantů. Co by podle Vás měli lidé přicházející z jiných zemí splnit, abyste je považoval(a) za „integrované“?

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    MUL_02.swf

    Napište odpověď do textového pole.

    Domníváte se, že je tato výchozí představa slučitelná s politickým cílem dosažení harmonické multikulturní společnosti? Proč?


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Výroky kancléřky Merkelové rozvířily do značné míry debatu o smysluplnosti politického konceptu multikulturalismu, jehož selhání německá kancléřka deklarovala. K jejím závěrům se brzy připojil také britský premiér Cameron nebo například francouzský prezident Sarkozy.

    Poslechněte si ukázku.

    evropa_se_stale.mp3

    Zdroj: http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/850341

    Mnozí politici nebo sociální vědci její závěry odmítají. Oponenti nejčastěji namítají, že Německo se nikdy o vytvoření multikulturní společnosti nesnažilo, neboť v této zemi byl a je přijímán model diskriminační.

    Pro jiné znamená tento obrat v politice vůči imigrantům a odlišnostem vůbec návrat k otázce, zda není myšlenka multikulturalismu provázána s demokracií natolik těsně, že bude existence demokratické společnosti jako takové při odklonu od této politiky ohrožena.

     

    Zakaria: Multikulturalismus je prostě fakt

    Americký novinář a politolog indického původu  Fareed Zakaria v následující ukázce odpovídá na následující otázku redaktora Českého rozhlasu:

    V západoevropských demokraciích, jako jsou Francie nebo Německo, se velké pravicové demokratické strany staví čím dál tím kritičtěji k integraci cizinců, hlavně pak muslimů, do společnosti. Některé výpady jsou vyloženě xenofobní. Vidíte to, že se v západoevropských demokraciích, jako jsou Francie nebo Německo, velké pravicové demokratické strany staví čím dál tím kritičtěji k integraci cizinců do společnosti, jako ohrožení demokracie?

    Zaškrtněte svůj názor.

    MN_2.swf

    Poslechněte si ukázku.

    rozhovor_Zakaria.mp3

    Zdroj: Zahraniční redakce Českého rozhlasu, 14.10.2010

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    MUL_03.swf

    MUL_04.swf

    Současná diskuse o multikulturalismu v Česku

    Diskuze o podobě a smysluplnosti konceptu multikulturalismuse samozřejmě vede i v České republice. V našich zeměpisných šířkách je  však obvykle založena na jiném myšlenkovém pozadí  i jiné výchozí situaci. Politolog Pavel Barša upozorňuje na fakt, že zatímco na západ od našich hranic se o multikulturalismu hovoří v souvislosti s imigranty, u nás se slovo multikulturalismus začalo používat zejména v souvislosti s romsko-českými vztahy. Podle Barši se však v českém kontextu nikdy o žádném multikulturalismu (zde ve významu politického přístupu) nedalo hovořit. Politici, podobně jako široká veřejnost, podle něj vesměs zastávají stanovisko, že česká společnost je společností etnických Čechů: kdo není etnických Čechem, ani se jím  nemůže stát. Podle této představy se například Vietnamci žijící na území ČR ani ve třetí generaci nemohou stát Čechy, i když třeba výborně mluví česky a ve Vietnamu nikdy nežili - Asijci podle nich přece nemůžou být Češi. Říkat v této optice, že u nás multikulturalismus selhal, je potom podle Barši protimluv (více: Rozhovor s Pavlem Baršou).

     

    Hirt: Opusťme představu do sebe uzavřených kultur a uvažujme o společném politickém prostoru, otevřeném pro všechny.

    Tomáš Hirt, antropolog a teoretik multikulturalismu ze Západočeské univerzity v Plzni, telefonicky reaguje na otázky redaktora Českého rozhlasu.

    Poslechněte si ukázku.

    Rozhovor_Tomas_Hirt.mp3

    Úryvek z vysílání ČRo 1 – Radiožurnál ze dne 18.10. 2010:  Merkelová chce posílit CDU, otevírá téma integrace.

    Poslechněte si ukázku.

    merklova_chce_posilit.mp3

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    MUL_06.swf

    Zaškrtněte svůj názor.

    MN_3.swf


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Zaškrtněte svůj názor.

    MN_4.swf

    Problém koexistence různých kultur a náboženství ve společném státě v moderní společnosti představuje velmi citlivou otázku. I snahy o řešení prostřednictvím požadavků na vzájemnou toleranci ovšem předpokládají, že se jejich členové dokáží navzájem alespoň domluvit. K tomu není třeba plná asimilace, tj. přijetí většinové kultury, ale přinejmenším vzájemné občanské uznání a dále, podle většiny odborníků, také  znalost společného jazyka. Zkušenost ukazuje, že neznalost jazyka příchozí handicapuje (například pokud shánějí zaměstnání), vede ke vzniku ghet (obvykle spjatých s vysokou mírou kriminality) a vyvolává nebezpečná napětí. Ukazuje se ale také, že je důležité, jakou integrační politiku stát zastává a jakým způsobem je realizována. Jednotlivé státy se také liší podle toho, zda jsou založeny na etnickém nebo občanském principu a v souvislosti s tím také podle toho, zda preferují model založený na formálním nerozlišování obyvatel podle původu nebo zda kladou důraz na podporu menšinových identit (více: Různé pojetí integračních a imigračních politik).


    Různé přístupy při práci s lidmi z odlišného prostředí

    Hledání rovnováhy mezi právem imigrantů na vlastní kulturu a udržením občanského smíru a sociální stability celé společnosti se v různých částech světa ubírá různým směrem. Problémy, včetně přistěhovaleckého násilí, však zasáhly země preferující různé integrační politiky i modely pojetí občanství.  Jako reakce na tyto aktivity dochází ke xenofobním náladám na straně původní populace v regionu, která jedná v zájmu domácí kultury,  již chápe jako ohroženou. To vede ke skutečnosti, že se pojem multikulturalismu stává v řadě zemí terčem kritiky a mluví se o tom, že tento přístup selhal.

    Pluralitní multikulturalismus v praxi

    V praxi dochází často k tomu, že se lidé ani nepokoušejí zamyslet nad tím, je-li jejich přístup k lidem s odlišným sociokulturním zázemím opravdu rovný. Dochází potom k tomu, že na ně vznášejí požadavky na přizpůsobení (žijte jako my, chovejte se jako my, mluvte jako my), které tito nejsou schopni plnit právě z důvodu své sociokulturní odlišnosti. Takovým příkladem může být požadavek na samostatnou školní práci dětí, jejichž kultura je založená na kooperaci a ve které  je individualistické chování považováno za sobecké a tudíž za nežádoucí. Nebo například požadavek na společné stravování  dětí zvyklých na košer stravu atp.

    Nerovný přístup se v mnohých zemích projevuje i platností jiných právních norem pro občany státu a pro cizince a v možnosti se práva domoci.

    Další nebezpečí spočívá v omezování občanské inkluze jednotlivců požadavkem na integraci „menšin“ do prostoru „většiny“ s rozdělujícím zachováním binární perspektivy menšina/většina, tedy My/Oni. Společnost je dle soudobého diskurzu rozdělena na „většinu“ (tj. My, kteří jsme nositeli naší kultury) a „menšiny“ (tj. Oni, kteří by se „nám“ měli přizpůsobit ).  Při zachování této optiky se ale neptáme, kdo patří k jaké skupině a kdo se jak identifikuje, nýbrž, i když třeba nevědomě, uměle škatulkujeme společnost do kategorií My vs. Oni.

    Neplnění požadavků takto pojaté „většiny“ těmi, které přiřazujeme do kategorie „menšin“  přináší příslušníkům „většiny“ rozčarování a neochotu k další podpoře „těch druhých“, k respektování a prostému přijímání jejich odlišnosti.

    Zdánlivě rozumná myšlenka tak vede k asimilacionismu, vlastně svým způsobem k opaku toho, co by mělo být základní podmínkou multikulturního soužití: uznání sociokulturní rozmanitosti jako kladného společenského jevu.

    Další obvyklou praxí je uplatňování multikulturalismu tím způsobem, že zdůrazňujeme  jinakost „těch druhých“. Tento přístup vychází z ideálů pluralistického multikulturalismu (více: Multikulturalismus a jeho směry) a je založen na uznání specifik různých sociokulturních skupin a jejich hodnotových systémů.

    Společnost, která uplatňuje tyto principy, podporuje jednotlivé menšinové skupiny, definované nejčastěji na základě etnicity,  ve všech aktivitách, hodnotu vidí v odlišnosti jako takové. V rámci takové multikulturní politiky jsou podporovány například kulturní akce nebo spolky národnostních menšin, jsou vydávána periodika v jazyce těchto menšin, pořádají se různé multikulturní festivaly, kde se tyto menšiny prezentují a podobně.

    Myšlenkový směr výše popsaný jako pluralistický multikulturalismus se v konkrétní praxi promítá také do oblasti vzdělávání. Na českých školách se s ním často setkáme při výuce průřezového tématu multikulturní výchova. Přístup založený na předpokladu, že jednotlivé sociokulturní skupiny mají specifické znaky, které vytváří rozdíly a zapříčiňují nedorozumění v interkulturních kontaktech, se nazývá kulturně standardní. Cílem  tohoto přístupu je skrze porozumění historických a sociokulturních příčin těchto odlišností zlepšit vzájemné interkulturní vztahy. Typickým příkladem tohoto přístupu ve školách je např. vietnamský den, ochutnávky jídel různých národností, přehlídky romských tanců a podobně.  Edukace vedená kulturně standardním modelem vede k pochopení a odhalení odlišností. To však ve svém důsledku může vybudovat nebo posílit hranice mezi tímto způsobem definovanými skupinami.


    A jaké nevýhody má tento způsob zacházení s jinakostí?

    Ukazuje se, že popisováním hranic mezi jednotlivými skupinami ve společnosti dochází k jejich posilování a tedy k dalšímu stavění bariér. Podporování emancipačních procesů u takto vytvořených menšin může vést také k tomu, že tyto skupiny mohou získat nikoli pocit rovnoprávnosti, ale až určité nadřazenosti nad většinovou společností, což může posilovat nejrůznější menšinové obdoby nacionalismu či „rasismu naruby“. Sílící menšinové skupiny pak mohou vznášet požadavky po uznání takových hodnot a pravidel, která jsou pro ně tradiční, odporují však demokratickým principům občanské společnosti či jsou přímo v rozporu se základními lidskými právy (krevní msta, zabíjení novorozeňat ženského pohlaví atd.). Politika nebo vzdělávací praxe založená na východiscích pluralistického multikulturalismu ve svém důsledku stereotypizuje a fixuje různé druhy odlišností  dané na základě příslušnosti k určitým sociokulturním skupinám, kterým jasně přiděluje různé místo ve společnosti, včetně pomyslného žebříčku společenské úspěšnosti a neúspěšnosti.

    Jak je patrné,  kladení důrazu na jinakost ve svých konečných důsledcích nevyhovuje požadavku rovnosti, který by mělo splňovat optimální multikulturní soužití, jelikož nevede k vzájemnému respektu členů společnosti. Své zastánce naopak zavádí do pasti separatismu a segregacionismu, protože žádným způsobem nenabádá k překračování meziskupinových hranic.

    Jiné způsoby řešení

    A jak tedy z této pasti ven? Vlivný teoretik multikulturalismu Thomas Hylland Eriksen uvádí tyto předpoklady, které by mohly vést k nekonfliktnímu multikulturnímu soužití:

    • Zavést rovný přístup ke vzdělávání a trhu práce
    • Respektovat individuální právo:

    1. Být odlišný od dominantní normy
    2. Neparticipovat na dominantní společnosti v daném státě, ale respektovat ji
    3. Zastávat částečnou opozici vůči politice dominantní společnosti

    Uplatňování těchto práv nesmí být sankcionováno státem. Stát pouze vymezuje limity – únosné meze těchto diferencí:

    • Občanská identita daného státu musí být přístupna všem občanům. Státní „multikulturní“ politika musí brát ohled na sociokulturní odlišnosti jednotlivců a definovat situace, ve kterých jsou relevantní
    • Stát se nesmí identifikovat se symboly, které exkluzivně přísluší jen jedné nebo několika částem populace (např. symbol kříže)
    • Státní  moc musí být decentralizovaná a akceptovat lokální specifika

     

    Jiný teoretik multikulturalismu, Will Kymlicka, připomíná ještě další zásady:

    1. Ctít dynamickou koncepci skupin a jejich hranic. Sociokulturní skupiny se vyvíjejí, vznikají a zanikají; jejich hranice nejsou:

    • „přirozené“/dané , ale sociální
    • neprostupné
    • neměnné

    2. Respektovat dobrovolnost příslušnosti ke skupině
    Jednotlivec má svobodu, jak a zda chce přináležet ke skupině svého původu či  zájmu

    3. Chápat skupinovou identitu nevylučujícím způsobem
    Příslušnost k jedné skupině nevylučuje příslušnost ke skupině jiné / širší / univerzální

     

    Takto pojatý multikulturalismus lze aplikovat i ve vzdělávací praxi. Možným řešením situace je uplatňování odlišného způsobu práce s diverzitou – transkulturního přístupu. Tento přístup je založený na kulturních zkušenostech a sebeidentifikaci jednotlivců žijících v multikulturní realitě. Přináší osobnostní přístup, založený především na příbězích  vyprávěných z pohledu jednotlivců.Namísto škatulkování a zdůrazňování důležitosti kulturního předurčení jedinců se snaží popisovat způsob, jakým různé kulturní vlivy působí na člověka a spoluvytváří jeho identitu. Nesnaží se hledat příslušníky a zástupce jednotlivých skupin, kterým by přiřadil určitou charakteristiku, ale vychází z podoby každého člověka, u kterého rozkrývá různorodost jeho kulturních zkušenosti.


    Takto pojatá multikulturní výchova není již jen způsobem, jak předávat informace o těch „druhých” (Vietnamcích, Romech, Ukrajincích, homosexuálech, věřících atd.), ale cestou, jak budovat otevřenost, podporovat pluralistické myšlení a individuální přístup. Výhodou transkulturního přístupu je odklon od stereotypizace, která ve vztahu ke kultuře a etnicitě bývá velmi silná, a cílený rozvoj senzitivity vůči rozdílnosti a respektu ke každému jednotlivci.

    Transkulturní přístup ve svém důsledku napomáhá k podpoře demokratického konceptu individuální svobody a práva jednotlivců nad skupinovými specifiky, přičemž mezní horizont není dílčí skupina, ale široká občanská společenost.


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

     

     

    Slovníček pojmů


  • 6
    Ukázat pouze téma 6
  • 7
    Ukázat pouze téma 7
  • 8
    Ukázat pouze téma 8