Osnova témat

  •  
     

    Podoby demokracie

     

    Česká republika prochází v období po pádu komunistického režimu demokratickým vývojem. Pro naše země je to stav, který v celém historickém vývoji představuje pouze zlomek časového období. Vskutku, budeme-li vycházet i jen z okamžiku vzniku Československa (a ponecháme stranou předchozí režim habsburské monarchie), demokratický režim fungoval pouze v letech 1918–1938. Poté byl přerušen režimem Druhé republiky, Protektorátem Čechy a Morava, kvazi-demokratickým systémem Třetí republiky v letech 1945–1948 a následně komunistickým režimem. Od jeho pádu v roce 1989 prošla Česká republika řadou změn, stejně jako stav občanské společnosti, politická kultura a kvalita demokratického procesu.

    Samotný pojem odkazuje k takovému způsobu vládnutí, ve kterém je zdrojem moci lid. Jako první tento pojem s největší pravděpodobností použil řecký historik Hérodotos, když popisoval politické principy, na jejichž základě fungovaly některé řecké polis. Od dob antiky do současnosti prošla demokracie rozsáhlým vývojem, nabírala různých podob, vyvíjely se její různé typy a proudy (více: Podoby demokracie a typy teorií demokracie). Současná podoba západních zastupitelských demokracií funguje na částečně odlišných principech, než fungovalo demokratické zřízení (zejména přímá demokracie) v městských státech ve starověkém Řecku.

    V této lekci se zkusíme společně zamyslet nad následujícími otázkami:

    • Proč je demokracie vhodným způsobem vládnutí?
    • Jaký je rozdíl mezi přímou a zastupitelskou demokracií a jak z tohoto pohledu vypadá demokracie v České republice?
    • Jaký je rozdíl mezi tzv. konsensuální a většinovou demokracií?
    • Jaký je rozdíl v pohledu na demokracii mezi levicovými a pravicovými demokratickými stranami? V čem spočívá „sociálně-demokratická“ a „liberální“ představa demokracie? Jaký je vztah rovnosti a svobody, respektive individuálních a skupinových práv?
    • Kde vězí slabiny jednotlivých pojetí demokracie?

     

    Přechod k demokracii

    Po ukončení nedemokratického režimu postkomunistické země zahájily budování demokratických politických institucí, demokratického (tj. soutěživého) stranického systému, demokratické občanské společnosti. Otázkou na přelomu let 1989 a 1990 bylo, jakou podobu demokracie pro nové režimy zvolit.

    Nad touto otázkou se mimo jiné zamýšlí i politolog Jacques Rupnik:

    Podívejte se na následující video.

    Jacques%20Rupnik%20o%20Demokracii.flv

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    V prostředí středovýchodní Evropy se nabízela možnost volby z několika demokratických konceptů. Jacques Rupnik uvádí, že nebyl využit všechen potenciál pro celkový přínos demokracii, kterým středovýchodní Evropa disponovala. Proč? Vyberte správnou odpověď.

    PD_01.swf

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    Jak by podle vás měla vypadat demokracie ve středovýchodní Evropě?

    PD_02.swf

    Proč zavádět demokracii?

    Ještě jednou zopakujme Rupnikovo přirovnání demokracie k lodi, do které neustále natéká voda. Stát se dle jeho slov nesmí snažit být ledoborcem. Tyto ledoborce (tedy nedemokratické režimy) se totiž najednou z ničeho nic potopí. Když se na přelomu 80. a 90. let „potopily“ komunistické režimy, obyvatelé začali mít po mnoha desítkách let možnost spravovat si sami veřejné záležitosti, utvářet politický systém, jednoduše vládnout si a naplnit tak základní tezi demokracie, tedy „vládu lidu“.


    Napište odpověď do textového pole.

    Připomeňme si, jaké skutečnosti bývají pokládány za důvod nastolování demokratických režimů (více: Proč dochází k nastolení demokracie?). Jeden z přístupů hovoří o tom, že pokud v rámci nedemokratického režimu začíná docházet k bohatnutí společnosti, ta začne po představitelích režimu požadovat demokratické změny. Ztotožňujete se s tímto přístupem? Myslíte si, že bohatnutí populace je hybatelem demokratických změn, respektive je tomu tak podle vás ve všech případech? Napište do rámečku svou odpověď:

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Přímá a zastupitelská demokracie ve světě a v ČR

    Ve výše uvedeném videu J. Rupnik zmiňuje, že podle mnohých autorů byla optimální variantou pro postkomunistické země přímá demokracie. Co pod tímto pojmem rozumíme?

    Demokracii můžeme dělit podle mnohých kritérií. Jedním z nejčastějších rozlišení bývá právě vymezení demokracie přímé (tzv. participační) a nepřímé (tzv. zastupitelské). Přímá demokracie, v níž lid uplatňuje svoji moc přímo a nikoli zprostředkovaně pomocí svých zastupitelů, se začala rodit v řeckých městských státech (více: Demokracie v Athénách) a nabývala například podoby veřejného shromáždění občanů dané polis, kteří pak rokovali, debatovali a hlasovali.

    Antická demokracie fungovala v rámci malých městských států (i díky tomu mohl být naplněn její přímý charakter) – jakmile se začaly státní celky zvětšovat, demokracie byla nahrazena jinou formou vlády, která nevyžadovala participaci obyvatelstva. Pomineme-li výjimky (například italské městské republiky v období renesance), výraznější demokratizační snahy se objevují až na konci 18. století. V té době už ovšem málokterý autor rozmýšlející o demokracii uvažoval o její přímé podobě – soustředili se již na demokracii zastupitelskou. Shromáždění všech tak bylo nahrazeno shromážděním volených.


    Jedním z mála významných autorů tohoto období, který se podrobněji zabýval přímou demokracií, byl J. J. Rousseau. Kladl důraz na suverenitu lidu a její nedělitelnost. Podle Rousseaua je legitimní jen taková moc, na které může participovat přímo celý lid. Moc lidu je nezastupitelná. Stát, ve kterém funguje zastupitelská demokracie, se vyznačuje tím, že občan může participovat na politice pouze v okamžiku, kdy volí své zástupce. Tímto se stává de facto nesvobodným, jelikož nemůže rozhodovat neustále.


    Přímá a nepřímá demokracie

    Idea zastupitelské demokracie se neprosazovala pouze v teoretických úvahách, ale zejména v politické praxi. V této době začalo docházet k rozvoji parlamentarismu – parlamenty se postupně začínaly objevovat v čím dál tím větším množství zemí. Zastupitelská demokracie se stala dominantním modelem a demokracie přímá se (například v podobě referend nebo lidových iniciativ) používá jako její (více či méně častý) doplněk.

    Jednotlivé země se liší podle míry, jaké nástroje přímé demokracie využívají. V některých zemích je jejich užití téměř na denním pořádku (jako příklad jmenujme Švýcarsko, Německo, Irsko nebo USA). V jiných (například v České republice) je jejich užití poměrně sporadické (více: Nástroje přímé demokracie ve Švýcarsku).


    Švýcarsko: příklad přímé demokracie

    Švýcarsko je zemí s velice silnou tradicí užívání přímé demokracie. I proto se stalo jedním ze vzorů J. J. Rousseaua při jeho práci na návrhu polské ústavy. Rousseau totiž navrhoval Polsko rozdělit na malá území, stejně jako se Švýcarsko dělí na kantony – v jejich rámci by pak mohlo docházet k lidovým hlasováním. I přes vyspělost švýcarské demokracie občas Švýcaři v referendu odhlasují předpisy, které se mohou zdát přinejmenším kontroverzními. Více se dočtete v následujícím článku.

    Švýcarská krajní pravice se raduje.

    V referendu prošel zákaz nových minaretů.

    Většina Švýcarů se vyslovila pro zákaz výstavby nových minaretů u islámských modliteben v zemi. Vyplývá to z konečných výsledků … referenda, v němž se měli voliči vyslovit k návrhu předloženému krajně pravicovými stranami. Pro zákaz se vyslovilo 57,5 procenta hlasujících, oznámily úřady. Výsledek je podle agentury AFP považován za překvapivý jak pro vládu, tak pro umírněné strany. "Vypadá to, že iniciativa prošla. Je to velké překvapení," informovala podle agentury Reuters švýcarská frankofonní televize. Průzkumy před hlasováním totiž naznačovaly, že referendum skončí odmítnutím asi 53 procent voličů. Účast v referendu dosáhla 54 procent, což je považováno za nečekaně vysoký zájem. Pouze ve čtyřech kantonech z celkem 26 byl návrh zamítnut. Vše proto nasvědčuje tomu, že zákaz výstavby minaretů bude přidán jako dodatek k 72. článku ústavy helvétské konfederace, který se týká vztahu mezi státem a církvemi. Zákaz minaretů tam bude doplněn jako "opatření k zajištění míru mezi příslušníky různých náboženských komunit". S iniciativou zakázat výstavbu nových minaretů přišly krajně pravicové strany v čele s populistickými lidovci (SVP), kteří tyto věže považují za symboly militantního islámu a za hrozbu islamizace země. Referendu předcházela vyhrocená kampaň. Odpůrci minaretů zaplavili Švýcarsko plakáty se zahalenou muslimkou, na nichž z vlajky s helvetským křížem trčí tyto věže jako rakety. Spustili také na internetu hru, jejímž cílem je sestřelovat minarety, které vyrůstají mezi siluetami švýcarských památek. Obojí odsoudila švýcarská muslimská komunita i představitelé dalších církví. Ve Švýcarsku sice stojí stovky mešit, ale jen čtyři mají minaret. Těch se nynější zákaz pravděpodobně nedotkne. Na rozdíl od minaretů v islámských zemích se ale ty švýcarské (jako většinou v Evropě) vůbec nepoužívají ke svolávání muslimů k modlitbám, ale mají jenom demonstrovat pevnost ve víře a zviditelnit mešitu i islám. Právě proto ale pravice zřejmě uspěla s argumentací, že minarety jsou symbolem především radikálního islámu, který bojuje o dominanci a nikoli o klidné soužití s jinými náboženstvími.

    IHNED.cz 29. 11. 2009, http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-39240390-svycarska-krajni-pravice-se-raduje-v-referendu-prosel-zakaz-novych-minaretu

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    Přímá demokracie bývá někdy dávána za příklad nejdemokratičtějšího principu. Se kterým z následujících výroků se ztotožníte?

    PD_03.swf

    Zákaz stavby nových minaretů nebyl jediným příkladem referenda, na jehož základě bylo ve Švýcarsku přijato rozhodnutí, které budilo silné kontroverze a které by s největší pravděpodobností nebylo přijato, pokud by bylo schvalováno sborem zastupitelů namísto lidovým hlasováním. Jako další příklad může sloužit referendum, ve kterém se Švýcaři odmítli vzdát velice volných podmínek pro osobní vlastnictví střelných zbraní.


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Podívejte se na následující video.

    zbrane_svycarsko.flv

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    PD_04.swf

    V českém prostředí je referendum na celostátní úrovni výjimečné. Jako příklad jeho využití můžeme uvést referendum o přistoupení k EU. Pro pořádání referend dosud nejsou v České republice přijaty dostatečné právní normy. Český právní řád ovšem umožňuje pořádání tzv. místního referenda, které se vztahuje k rozhodování o otázkách týkajících se obce. Na rozdíl od celostátního referenda a od voleb je v tomto typu hlasování zákonem stanovená minimální účast.

    Pro i proti referendům bývá vznášeno mnoho argumentů.

    PRO: Mezi nejčastější argumenty podporující referendum patří názory, že:

    • občané jsou na rozdíl od volených zástupců neuplatitelní,
    • účast v referendu posiluje jejich respekt vůči normám, které sami pomáhají přijímat,
    • díky referendům jsou občané více informovaní, že referendum dává šanci menšinám nadnést nějakou otázku,
    • referendum je více konkrétní než volby a občan by neměl být připraven o možnost vyjádřit se ke konkrétnímu problému, zvláště pokud se k němu předtím nevyjadřovaly volební programy politických stran.

     

    PROTI: Odpůrci referend naopak často tvrdí, že:

    • občané jsou v mnohých otázkách zmanipulovatelní a rozhodují se spíše podle emocí než podle rozumu,
    • referendum zbytečně zdržuje rozhodovací proces,
    • občané nejsou dostatečně informovaní, a proto by neměli v jistých kruciálních otázkách (například bezpečnostní a obranná politika) rozhodovat.

     

    Jednoznačný názor na tuto problematiku neexistuje. Shoda na užití referenda nenastala ani ve společensky kontroverzní otázce umístění amerického radaru v Brdech. V rozhovoru z počátku roku 2008 vysvětluje jeden z tehdejších prezidentských kandidátů Jan Švejnar důvody, proč nepovažuje za vhodné, aby o radaru rozhodovali občané v referendu.

    Podívejte se na následující video.

    Svejnar_Referendum.flv

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    PD_05.swf

     

    Většina nebo společenský konsensus?

    V českém prostředí máme, až na specifický stav „opoziční smlouvy“ z let 1998–2002, zkušenosti výlučně s koaličními vládami. Proporční volební systém (více: Volební systémy), který se užívá pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, má za následek, že se do Sněmovny dlouhodobě dostává kolem pěti politických stran, z nichž žádná nedisponuje parlamentní většinou, která by umožnila vládnout jí samotné, plně uplatnit svůj volební program, vládnout bez nutnosti koaličních kompromisů atd.

    Čas od času (zejména těsně po volbách) bývají mezi politiky i politickými analytiky slyšet hlasy, že by bylo vhodné nějakým způsobem pozměnit volební systém tak, aby umožnil vytvořit pohodlnou vládní většinu, čili aby nebylo nutné po každých volbách sestavovat (někdy těsné a nekompaktní) vládní koalice. Cílem takovéto změny by bylo pomocí většinového volebního systému nebo různých podob „prémie“ vítězovi voleb (která by spočívala v tom, že vítěz voleb by dostal dodatečně přidělené mandáty tak, aby mohl vládnout) umožnit vládnout bez nutnosti vytvářet kompromisy a hledat konsensus. Systém by mohl připomínat takové nastavení, které již dlouhá desetiletí funguje například ve Spojeném království, a které (až na výjimku zapříčiněnou britskými volbami v roce 2010) umožňuje fungování jednobarevných vlád.

    Pozastavíme-li se ještě chvíli u volebního systému, měli bychom zmínit takzvané volební inženýrství, kdy velikost volebních obvodů ovlivňuje výsledek voleb. Obecně platí, že čím větší obvody, tím mají menší strany větší šanci na úspěch. Čím jsou obvody menší, tím jsou účinky systému spíše většinové než proporční. V českých sněmovních volbách se užívá celkem čtrnáct volebních obvodů, přičemž největším je Praha a nejmenším pak Karlovarský kraj. Na získání mandátu v tomto kraji je pak zapotřebí daleko větší procento hlasů než ve velkém obvodě. Malé strany pak mají sníženou šanci uspět. Tento fakt se netýká pouze sněmovních voleb, velikou diskusi vyvolaly také poslední komunální volby v Praze, do nichž občané nevolili jako v minulosti v jednom volebním obvodě – Praha byla rozdělena celkem do sedmi malých obvodů.

    Podívejte se na následující video.

    volby.flv

    Menší strany, které (i přes obstojný procentní zisk) kvůli rozdělení Prahy na obvody nezískaly žádný mandát, podaly ústavní stížnost, které ovšem nebylo vyhověno.


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Zaškrtněte svůj názor.

    V případě, že používáme proporční volební systém, jaké volební obvody preferujete?

    PD_06.swf

    Vrátíme se k výše nastíněným pojetím demokracie. právě její rozdělení na „většinové“ a „konsensuální“ (nebo také konsociační) pojetí představuje jedno z dalších možných dělení typů demokratického uspořádání. S modelem konsociační demokracie přišel nizozemský autor A. Lijphart, který studoval několik západoevropských politických systémů. Ty se vyznačovaly silnou vnitřní heterogenitou (často v několika rovinách – jazykové, náboženské, socioekonomické atd.), přesto v nich však fungoval stabilní demokratický systém, v němž vedle sebe jednotlivé segmenty společnosti dokázaly žít a (na úrovni elit) aktivně spolupracovat, přičemž žádný z těchto segmentů nezískal jednoznačnou převahu) (více: Segmentární dělení nizozemské společnosti). Konsociační demokracie se dle Lijpharta vyznačují několika charakteristickými politickými rysy: zejména velkými koalicemi, které zahrnují více stran, než by potřebovaly, aby dosáhly parlamentní většiny; právem menšin zablokovat většinové rozhodnutí, které by se dané menšiny dotýkalo; dále pak proporčním zastoupením jednotlivých segmentů v exekutivě, legislativě i dalších složkách moci a konečně vysokým stupněm segmentární autonomie nebo federalismem.

    Lijphart svoji teorii v pozdějších letech dále modifikoval – postupně vytvořil dva ideáltypické modely demokracie – konsensuální a většinový (westminsterský). Jako příklady konsensuální demokracie je možné uvést některé klasické konsociační demokracie (například Nizozemsko, Belgii, Švýcarsko), většinovou demokracii představuje kupříkladu Nový Zéland nebo Spojené království (odtud také vznikl název westminsterská demokracie).

    Oba modely jsou charakteristické několika protikladnými vlastnostmi (více: Konsensuální a westminsterská demokracie). Modely mají sloužit jako ideáltypické krajní póly a jednotlivé existující demokratické režimy můžeme zařadit na osu mezi tyto dva krajní body. Oba typy se také staly předmětem sociálního inženýrství – v zemích, ve kterých existují problémy s povolebním sestavováním koalic, dochází k debatám ohledně posílení většinového principu demokracie. Naopak v jiných zemích (například v Bosně a Hercegovině), dochází k umělému zavádění konsensuálních prvků.

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    PD_07.swf

    Zaškrtněte svůj názor.

    Který z modelů považujete za nejlepší? Zaškrtněte:

    PD_08.swf


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Skupina nebo jednotlivec, svoboda nebo rovnost?

    Na české politické scéně se po pádu komunismu rychle vyprofilovaly dvě hlavní politické síly, které mají v názvu slovo „demokratické“ – Česká strana sociálně demokratická a Občanská demokratická strana. I kdyby tyto subjekty nemanifestovaly svoji demokratickou orientaci příslušným slovem ve vlastním názvu, i po zběžném přečtení by bylo patrné, že jejich programy jsou demokratické. Ale přesto poměrně odlišné. A to nejen v socioekonomické oblasti. Obě strany patří k ideologickým rodinám, které se odlišují na základě podstatnějších hodnotových preferencí. Mimo jiné zde nalézáme střet mezi různým pojetím svobody, mezi svobodou a rovností a mezi individuálními a skupinovými právy.

    O vztahu demokracie a svobody a o dvou odlišných pojetích svobody hovoří ve svém příspěvku známý český filosof Václav Bělohradský:

    Podívejte se na následující video.

    belohradsky_1.flv

    Pomineme-li další témata, kterým se Bělohradský svým obvykle kontroverzním způsobem věnuje, zastavme se na chvíli u dvojího pojetí svobody – svobody pozitivní a svobody negativní. Tuto debatu je pak možné transformovat do obecnější ideové roviny – do debaty mezi různými myšlenkovými proudy. Jaký je tedy význam pojmů negativní a pozitivní svoboda?

    Svoboda jako taková je nejvíce spojována s liberalismem. Svobodu ve smyslu individuální svobody podle vlastní vůle utvářet svůj život (za předpokladu, že to není v rozporu se svobodou ostatních či zákonem) označuje Isaiah Berlin za svobodu negativní. Svoboda negativní je „svobodou od čeho“, konkrétně svobodou od vnějšího donucení. V takto pojaté svobodě existuje sféra (například náboženství), ve které nemůže být jedinec předmětem donucení ze strany státu ani nikoho jiného (například jej nikdo nemůže nutit stát se členem nějaké církve). Mnoho současných liberálů ovšem zastává pojetí svobody, kterou bychom mohli označit za svobodu pozitivní. V tomto pojetí je jako svobodný označován člověk, kterému není bráněno v rozvoji a seberealizaci. Namísto svobody „od čeho“ zde nalézáme koncept „svobody k čemu“.


    Zaškrtněte svůj názor.

    PD_09.swf

    Rovnost

    Vedle svobody bývá za další z hlavních idejí liberalismu považována rovnost. Rovnost se ovšem může dle některých autorů dostat se svobodou do konfliktu. Již Alexis de Tocqueville v 19. století upozorňoval, že nadměrný důraz na rovnost by mohl vést k omezení svobody. Pohled liberálů na otázku rovnosti je ovšem komplikovanější.

    Existuje několik pojetí rovnosti – liberálové se shodnou, že si lidé jsou rovni svou morální hodnotou, vyznávají princip rovnosti před zákonem, rovnosti politické a rovnosti příležitostí. Většina liberálů po dlouhou dobu ovšem odmítala akceptovat rovnost výsledků, tedy rovnost ekonomickou a sociální, která je spojena například s principy redistribuce. Zastánci moderního sociálního liberalismu od tohoto pojetí již ovšem částečně odstupují a jistou míru regulace nerovnosti včetně zásahů státu akceptují.

    Pravicoví liberálové (libertariáni) se domnívají, že akceptovatelná je jakákoliv nerovnost, pokud byl majetek nabyt v souladu se zákonem. Podporují proto volné aktivity v rámci zcela svobodného trhu, který se sám dokáže regulovat bez zásahů státu.

    Podle sociálních liberálů ovšem neomezený trh plodí nerovnosti – velké nerovnosti lze ospravedlnit pouze v tom případě, pokud se v jejich důsledku zlepší postavení těch, kteří jsou na tom ve společnosti nejhůře (jinak řečeno – pokud bohatnutí nejbohatších má za následek to, že bohatnou i ti nejchudší). Cílem sociálních liberálů je, aby občané mohli žít svobodný život tak, jak se pro něj rozhodnou (čili naplnit pozitivní pojetí svobody). Volný trh ovšem plodí nerovnosti, kvůli nimž jsou někteří jedinci znevýhodněni a takto pojatý svobodný život žít nemohou. Proto by se pomocí různých kroků (včetně zásahů státu) mělo směřovat k tomu, aby svobodný život mohlo žít co nejvíce lidí.

    Druhý zmíněný přístup je spojen zejména se jménem Johna Rawlse, který svojí teorií zdůvodnil princip přerozdělování a sociálního státu (více: Sociální stát). Sociální stát jako takový je ovšem spojen spíše se socialismem, konkrétně s jeho speciálně-demokratickou podobou. Sociální stát, jak jej popsal zejména britský ekonom J. M. Keynes, je typický zejména svým důrazem na fakt, že část příjmů jedince je odvodem daní a následnou investicí do výdajů, jakými jsou třeba sociální dávky, důchody, bezplatné školství a zdravotnictví, redistribuována ve prospěch celé společnosti. K rovnosti příležitostí je tak přidávána rovnost výsledků (v sociálně-demokratickém pojetí a v sociálním státu jde pouze o částečnou rovnost výsledků – radikálnější podoby se pak objevují u jiných forem socialismu, například komunismu). Redistribucí mají být napraveny některé nespravedlnosti, které plodí neomezený trh (tento směr pak hovoří o sociálně-tržním hospodářství namísto hospodářství čistě tržního). Pravicoví liberálové se naopak proti tomuto vymezují na základě argumentu, že principy rovnosti výsledků nemotivují jedince k vyšším výkonům, což má celkově negativní dopady. Vyústěním různých pojetí svobody a rovnosti se stává klasický socioekonomický střet pravice a levice, který bývá ve většině demokratických systémů institucionalizován pomocí volební soutěže pravicových a levicových politických stran.

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    PD_10.swf

    Již zmiňovaný filosof Václav Bělohradský se v jednom z dalších rozhovorů věnuje pojmům pravice a levice a ukazuje některé chyby, jichž se oba proudy v poslední době dopustily.

    Podívejte se na následující video.

    Belohradsky_2.flv


    Zaškrtněte svůj názor.

    PD_11.swf

     

    Vraťme se ještě na závěr ke vztahu jednotlivých ideologií. Liberalismus se nedostává do střetu pouze se socialismem. Od 80. let se liberální pojetí svobodného jedince, který se snaží maximalizovat svůj individuální prospěch, dostává pod kritiku komunitarismu.  Komunitaristům vadí zejména pojetí občana jako individua, které je nezávislé na okolí. Každý jedinec je součástí určité kultury, společenské skupiny. Dobrý život (ať už na základě pravicově liberálního pojetí negativní svobody nebo sociálně liberálního pojetí pozitivní svobody) tedy není otázkou individua, ale vyplývá ze sounáležitosti v rámci komunity. Svou roli v tomto pojetí tedy hrají také kolektivní práva a svobody.

    I toto závěrečné zastavení u komunitarismu nám ukazuje, kolik různých náhledů na podoby demokracie, na vztah demokracie, rovnosti a svobody existuje. Podob demokracie můžeme v teorii i praxi nalézt veliké množství a každá má své zastánce. Uvědomění si, že je téměř nemožné říct, který z typů je ten jediný nejlepší, má být jedním z přínosů této lekce.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    .

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

     

     

    Slovníček pojmů


  • 7
    Ukázat pouze téma 7

    Modelové aktivity pro výuku


  • 8
    Ukázat pouze téma 8
  • 9
    Ukázat pouze téma 9