Osnova témat

  •  
     

    Demokracie, občanská společnost a nevládní neziskové organizace

     


    Polemika 1

    klausVáclav Klaus: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“

     

    svejnarJan Švejnar: „Vyhlašovat tu občanskou společnost, tu zastánce Evropské unie, tu ochránce životního prostředí za nepřátele svobodné společnosti, to je dogmatický přístup, který znehodnocuje volný ,trh myšlenek‘, znemožňuje demokratickou výměnu názorů a poškozuje tak demokracii samu.“

     

    havelVáclav Havel: „..zvláštní vyvlastnění pravdy těmi hlavními politickými stranami a taková nevraživost na tu pravdu, nedůtklivost ke každému jinému hlasu, to podle mého mínění je důsledek či průvodní znak nedostatečného respektu k té pestrobarevnosti občanského života a občanského prostředí, světa či společnosti.“

     

    machacekJan Macháček: „Jako ekonom je /Jan Švejnar/ liberální a proreformní. Ví, že Amerika a její úspěch stojí na občanské společnosti, nadacích, charitě a že to není předmětem pravolevého sporu.“

     

    peheJiří Pehe: „Sám Václav Klaus se často označuje za obdivovatele Friedricha von Hayeka. (...) Hayeka Klaus zřejmě nedočetl do konce, ani pokud jde o občanskou společnost. Hayek totiž vidí jako jednu z hradeb proti rozpínavosti státu nejrůznější dobrovolná sdružení. Klade též důraz na veřejné mínění, které se tvoří ve strukturované diskusi v občanském prostoru.“

    Polemika 2

    halikTomáš Halík:

    Občanská společnost je dynamickou složkou demokracie.“

     

    klaus2Václav Klaus:

    „Demokracie je dynamickou složkou občanské společnosti.“

     

    Téma významu a role občanské společnosti v České republice stále povzbuzuje k vášnivým debatám. Jejich diváci mnohdy zůstávají na pochybách, mluví-li všichni o tomtéž. Jak svým žákům pojem občanská společnost vymezujete vy?

    Napište odpověď do textového pole.

    Napište do rámečku svoji definici občanské společnosti:

     

    Podobně jako pojem demokracie, je i občanská společnost pojmem, který užíváme pro označení našich ideálních představ o tom, jak by věci měly být, tak pro označení toho, jak věci reálně jsou, z čehož může vyplývat určité zmatení. Hovoří-li někdo o ideální představě, ještě to neznamená, že tvrdí, že věci tak či onak skutečně fungují, a naopak, popisuje-li někdo realitu podle svého nejlepší vědomí, ještě to neznamená, že je s daným stavem spokojen nebo že si nepřeje jeho zlepšení.

    Obecně lze říci, že na Západě dnes občanská společnost není považována za všelék, ale spíše za nezbytnost, bez níž může demokracie a právní stát stěží fungovat. Jsou spolu totiž velmi těsně spjati. Právní stát je nezbytný pro řešení konfliktů, se kterými si občanská společnost neumí poradit, aktivní občanská společnost zase sehrává roli pojistky před zneužíváním státní moci, se kterým si ne vždy umějí instituce demokratického státu poradit.

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Historické a teoretické pozadí konceptu občanské společnosti

    Současné liberální pojetí konceptu občanské společnosti má své kořeny v evropském osvícenství, ale za v pravdě prvního moderního myslitele občanské společnosti lze považovat Alexise de Tocquevillea (1805-1859). Tocqueville si kladl mnoho otázek, které ani dnes neztratily nic ze své naléhavosti. Ptal se například:

    Jaké existují záruky před zneužíváním politické moci v prostředí, kde převládá právní i materiální rovnost a moc se koncentruje v rukou centrální vlády?

    Jak zaručit autoritu práva, když upadá královská prestiž i autorita křesťanských hodnot?

    Tocqueville také pochopil, že demokracie není cestou k jednotnému přesvědčení, ale spíše cestou k dosahování kompromisů mezi různorodými, často konfliktními zájmy. Jak však udržovat víru ve společné ideje, které jsou pro danou společnost základní, když politika představuje horečnatý proces střetávání množství skupinových zájmů a rozklad společných hodnot (a zájmů) ohrožuje samu podstatu společnosti? Při hledání svých odpovědí Tocqueville dochází vždy k jedinému: k aktivní veřejnosti.

    Tocqueville se správně domníval, že v demokratických zemích je dovednost sdružovat se dovedností základní a na jejím rozvoji závisí rozvoj všech ostatních. Princip dělby moci musí být podle Tocquevillea posílen rozvojem občanských sdružení, která jsou mimo dosah státu. Pokud má být právo zdrojem autority, musí mít občané vliv na tvorbu zákonů. K tomu však nemůže docházet bez dovednosti občanů sdružovat se kolem svých zájmů a své zájmy uplatňovat při projednávání jednotlivých zákonů. Aktivně utvářené veřejné mínění není jen způsobem veřejného ospravedlnění přijímaných zákonů či kroků vlády, ale je také zdrojem tvorby hodnot a morálky. Občanská aktivita ve veřejné sféře může být základem identity demokratického státu, může být zdrojem loajality k zákonům i solidarity se spoluobčany. Občanská sdružení jsou podle Tocquevillea zároveň jakýmsi koloběhem citů a idejí, jež umožňuje nalézání a ověřování společných zájmů, hodnot i symbolů, jsou platformou pro reprodukci morálního řádu i kolektivních identit. Přeloženo do moderního jazyka sociálních věd, Tocqueville se domníval, že občanská společnost plní v demokratickém státě ochrannou, participační, legitimizační a integrační funkci.

    Občanská společnost je i dnes nejčastěji spojována se sférou zájmového sdružování, která je na státu více či méně nezávislá a mimo jeho kontrolu. Od konce 17. století se v severozápadní Evropě v konfrontaci s osvícenským absolutismem formuje občanská (buržoazní) společnost jako sebevědomá a autonomní sféra občanských práv a svobod. Občanská společnost se stává jistou protiváhou státní moci a etabluje se zároveň jako partner i jako konkurent státu v souvislosti s diskusí o otázkách daňové politiky a podmínkách výkonu veřejné moci.

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    NGO_1.swf

    Stejně jako pojem demokracie, také pojem občanské společnosti je možné vymezit mnoha způsoby, o nichž se vedou dlouhodobé spory. Záleží vždy na konkrétních kulturních a sociálních podmínkách. Jistá shoda ohledně různých přístupů k občanské společnosti nicméně existuje. (více: Tři přístupy k občanské společnosti.)

    Organizace občanské společnosti

    Jeden z možných přístupů k občanské společnosti ztotožňuje pojem občanská společnost s pojmem třetí, neziskový nebo občanský sektor, mnozí například hovoří o organizacích občanské společnosti či organizované občanské společnosti. Tento přístup je velmi rozšířen nejen mezi neziskovými organizacemi, ale také v odborné literatuře (nebo v pojetí Evropské komise) a dnes v České republice převažuje. V tomto tzv. minimalistickém pojetí splývá pojem občanská společnost se sférou sociálních hnutí a nevládních neziskových organizací, které jsou v tomto pojetí chápány jako aktivity orientované na prosazování obecných zájmů.

    Sociální hnutí a jejich rysy

    Sociální hnutí lze rozlišit na tzv. stará a nová sociální hnutí. Mezi stará sociální hnutí patří především dělnická hnutí, která souvisí s industrializací devatenáctého století. Mezi nová sociální hnutí se řadí především hnutí environmentální, feministická, lidskoprávní a pacifistická, která vznikají na Západě v 60. letech minulého století. Cílem těchto hnutí již nebyl boj za politickou rovnoprávnost (jako u dělnického hnutí), ale spíše adresování výzev a kritiky vůči normám většinové společnosti.

    Pride Parade Toronto

    Pride Parade Toronto


    Protože československá společnost stála mimo tento proud sociálních změn, dochází u nás k silnější aktivizaci podobných hnutí až po pádu komunismu, což pochopitelně souvisí s nově nabytými právy a svobodami i proměnami politické kultury. Mnohá z těchto hnutí však vznikají již za komunismu. V této době došlo například k založení environmentálního hnutí Brontosaurus či lidskoprávní Charty 77. Ačkoli nemůžeme hovořit o masovém zakládání občanských aktivit a iniciativ, přesto k jejich vzniku docházelo, zejména v období tzv. Pražského jara. Na druhou stranu, mnohá na Západě obvyklá sociální hnutí se u nás výrazněji projevují teprve v nedávné době (například hnutí gayů a lesbiček – viz tzv. Pride Parades – pochody hrdosti či uznání).

    Obecně lze říci, že sociální hnutí se vyznačují slabostí nebo dokonce absencí organizační struktury i hierarchických vztahů, organizační i ideovou spontánností, proměnlivostí a zpravidla také dočasností. Sociální hnutí volí množství komunikačních forem: od pokojných happeningů přes nátlakové „přivazování se“ ke komínům, stromům či jiným objektům.

     

    Příkladem, kdy spontánní občanská iniciativa sehrála roli „hlídacího psa“ (viz tzv. watchdogové aktivity) demokracie a právního státu, může být například kritika nezákonných postupů ředitele Národního parku Šumava:

    Podívejte se na následující video.

    sumava1.flv

     

    Různých podob nabývají v České republice stále častější aktivity dávající najevo nesouhlas s pochody neonacistů a neofašistů:

    Podívejte se na následující video.

    Brno%20blokuje.flv

     

    Mnohá ze sociálních hnutí, pokud vytrvají, se institucionalizují do podoby nevládních neziskových organizací (NNO, angl. NGO - nongovernmental organization) nebo dokonce do podoby politických stran. Příkladem může být Strana zelených.


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Nevládní neziskové organizace

    NNO nabývají v různých zemích nejrůznějších forem. Mohou navazovat na některá sociální hnutí a jsou zakládány za nejrůznějším účelem. Každá země má zpravidla také trochu jinou právní úpravu těchto organizací. Mezi hlavní charakteristiky nevládních neziskových organizací patří především užívání veškerého dosahovaného zisku pro naplňování poslání organizace (odtud označení neziskové - zisk není vyplácen majitelům), dále organizační samosprávnost, relativní nezávislost na státu a naopak vyšší míra závislosti na dobrovolnické práci a soukromém dárcovství. Mnohé nevládní organizace dosáhly na Západě značné míry profesionalizace a často disponují množstvím zdrojů i organizačních předpokladů k provádění permanentího a často úspěšného lobbingu.


    Právě v souvislosti s ambicí mnoha NNO (NGO) ovlivňovat veřejnou politiku například prezident Václav Klaus ve svém článku „NGOismus, nikoli jednotlivé nevládní organizace považuji za nebezpečí pro naši svobodu“ varuje před tzv. NGOismem (vznik i obsah tohoto pojmu s nadsázkou glosuje Jiří Staněk – více: Dramatická koláž: Pozor na NGOismus). Své teze Klaus opírá zejména o úvahu amerického politologa J. Fonteho nazvanou „Trojský kůň demokracie“ a Johna O´Sullivana. Podle Fonteho jsou NGO „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze sami sobě“, které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid,“ cituje Klaus z uvedené práce a dodává: „John O´Sullivan vysvětluje rozdíl mezi tradiční parlamentní demokracií a NGOismem (aniž tento termín používá), že první systém je založen na „individuals with rights“ (jednotlivcích s jejich právy), zatímco druhý na „rights-bearing groups“ (skupinách nesoucích či nárokujících určitá práva). Zatímco J. Fonte a J. O´Sullivan to považují za ohrožení demokracie, pravá ruka T. Blaira J. Giddens v tom vidí žádoucí demokratizaci demokracie“.

    Členění neziskových organizací

    Obecně je možno NNO členit podle různých kritérií:

    Z hlediska členství:

    • členské – odbory, zájmové kluby, občanská sdružení aj.
    • nečlenské – nadace, obecně prospěšné společnosti (mají pracovníky a členy správních orgánů)

     

    Z hlediska typu činnosti:

    • servisní – organizace působící v sociální, zdravotní a vzdělávací oblasti
    • zájmové – volnočasové organizace
    • advokační – věnují se obhajobě (advocacy) zájmů ve veřejném prostoru

     

    Z hlediska prospěšnosti:

    • vzájemně prospěšné – přinášejí prospěch svých členům
    • obecně prospěšné – jejich cílem je pomáhat formulovat a prosazovat veřejný zájem, prospěch.

     

    Právní formy neziskových organizací

    Právní řád ČR rozlišuje čtyři právní formy nevládních neziskových organizací:

    • občanská sdružení
    • obecně prospěšné společnosti
    • nadace
    • církve

    Bezkonkurenčně nejpočetnější právní formou v ČR představují občanská sdružení, která dohromady tvoří okolo tří čtvrtin všech NNO. Církevních organizací (včetně školských a zdravotnických zařízení provozovaných církvemi) existuje v ČR více než tři tisíce. Počty nadací a obecně prospěšných společností se pohybují v řádu stovek.

    V roce 1990 v ČR existovaly pouze necelé čtyři tisíce nevládních organizací. Od té doby jejich počet rychle narůstá. Dnes je v ČR přibližně 75 tisíc nevládních neziskových organizací. Členem některé NNO je v ČR přibližně 47 % občanů, přičemž zhruba polovina z nich je členem více než jedné NNO. Nejčastější je členství ve sportovním klubu (cca 16 %). V průměru u nás vychází jedno členství na jednoho občana, ve vyspělých demokraciích je průměr více než dvojnásobný. Neziskové organizace v Česku, ale i v dalších evropských zemích, jsou silně finančně závislé na státu a veřejných zdrojích. Tradice dárcovství a dobrovolnictví je silně rozvinuta především v USA, což posiluje finanční nezávislost i autonomii nevládních neziskových organizací. (více: Anketa časopisu Respekt na téma problematiky financování NNO, 2010)

    Mise Člověka v Tísni

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    NGO_2.swf

    Co znamená jednat občansky?

    Spíše než vytvářet seznam aktérů, kteří jsou považováni za součást občanské společnosti, bychom se asi měli ptát, jaký druh jednání či činnosti je možné považovat za specifický projev občanské společnosti? Tento činnostní přístup vychází z přesvědčení, že občanské postoje posilující sociální solidaritu a důvěru se mohou projevovat také mimo NNO a že na straně druhé také tzv. občanský sektor může zažívat jednání, jež je s hodnotami občanské společnosti v rozporu. Ačkoli NNO mají dobročinnost a starost o společné či obecné zájmy takříkajíc „v popisu práce“, ani ony nemusí být (a opravdu někdy nejsou) imunní vůči projevům neobčanského jednání. Na druhou stanu je důležité si všímat toho, že postoje a jednání, které občanské společnosti prospívají, se mohou prosazovat (i když možná ne tak často jako v NNO) také na trhu i ve veřejné správě.

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    NGO_3.swf

    Podívejte se nyní na reportáž o kauze Drobil, jak o ní informoval pořad České televize 168 hodin:

    Podívejte se na následující video.

    kauza_Drobil.flv

    Napište odpověď do textového pole.

    Proč se v ČR podle vás whistleblowing obtížně prosazuje? Jak by bylo možné tuto situaci zlepšit? Shrňte svůj názor do rámečku:

     

    Úvodem bylo řečeno, že s občanskou společností jsou spojovány čtyři typy jednání – funkcí: v pojmosloví moderních sociálních věd hovoříme o participační, ochranné, legitimizační a integrační funkci (viz Schéma 1). Tyto funkce představují jisté ideální typy, které se ve skutečnosti často kombinují a posilují. Za nejvýznamnější projev občanské společnosti však mnoho sociálních vědců považuje funkci participační. Na pozadí Schématu 1 lze spatřit klíčové hodnoty liberální demokracie samé: hodnotu svobody a bezpečí. Vertikální osa „svobody“ představuje hodnotu lidské individuality, autonomie a dílčích zájmů. Horizontální osa „bezpečí“ pak představuje hodnotu společenské soudržnosti, norem a sdílených hodnotových orientací (Schéma 2). Podívejme se podrobněji na jednotlivé funkce či typy jednání občanské společnosti.


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Schéma 1: Funkcionální dimenze ve vztahu občanské společnosti a státu (více: Schéma 1)

    Schéma 2: Hodnoty liberální demokracie

    Participační funkce

    Jde o formu prosazování zájmů ve veřejné sféře, která se vyznačuje tím, že občané jsou schopni své zájmy srozumitelně formulovat a obhajovat pomocí racionálních argumentů a většinou také pomocí sdružování se. Jak jsme si již řekli spolu s Tocquevillem, umění sdružovat se kolem svých zájmů bývá považováno za nejvýznamnější občanskou dovednost, na jejímž rozvoji závisí rozvoj většiny občanských kompetencí (více: Občanské kompetence) a ctností. Paralelně k tomu za neobčanské jednání je možné označit projevy lhostejnosti, „neproduktivního remcalství“ nebo prosazování zájmů pomocí násilí či zastrašování.

    Výsostnými vodami participační funkce jsou především (i když ne jenom) nejrůznější organizace zastupující dílčí (partikulární) zájmy, tzv. vzájemně prospěšné organizace. Ačkoli takové organizace (například sportovní kluby) jsou ryze nepolitické a jejich primárních cílem je sloužit svým členům, v případě ohrožování jejich zájmů - ať už ze strany veřejných institucí, nebo ze strany jiných zájmových skupin - mohou tyto organizace daleko efektivněji než jednotliví členové „mobilizovat zdroje“ a prosazovat (či obhajovat) zájmy svých členů. Tyto organizace mohou efektivně lobbovat na všech úrovních politického systému, stejně tak mohou efektivněji kontrolovat a komunikovat s „bezprostředním okolím svých zájmů“.

    Ochranná funkce

    Druhým typem jednání občanské společnosti je takové, které vede k ochraně osobních práv a svobod před zneužíváním ze strany politické moci i soukromé zvůle. Ochranná funkce je v jistém slova smyslu odvrácenou stranou funkce participační. Jde o jednání, jež umožňuje existenci kontrolované a omezené vlády a jež vystavuje její výkon veřejné kontrole, činí vládu odpovědnou (accountable). Výsostními vodami tohoto jednání bývají v neziskovém prostředí organizace, které se domnívají, že sledují obecné zájmy (všeobecně prospěšné organizace). Jedná se většinou o již zmíněné tzv. advokační organizace, které sledují/obhajují obecný zájem. V anglickém kontextu se o těchto organizacích někdy hovoří jako o tzv. watchdog organizacích. Za další z typických projevů takového jednání (či funkce) je (v ČR teprve nedávno představený pojem) whistleblowing/oznamovatelství. Naopak za uncivil jednání je možné považovat zneužívání politické moci, veřejného postavení či korumpování veřejných institucí.

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    NGO_4.swf

     

    Napište odpověď do textového pole.

    Uveďte, na jaká témata se tyto watchdogové organizace zaměřují.


    Legitimizační funkce

    Třetím typem jednání občanské společnosti je jednání, které posiluje demokratickou legitimitu politických institucí. K tomu dochází tak, že občané svým jednáním dokážou ovlivňovat výkon politických institucí a jsou schopni do nich takříkajíc investovat důvěru. Aby to bylo možné, musí se cítit za stav veřejných institucí osobně odpovědní a být vůči nim loajální. Občané by měli vnímat politické instituce jako nástroje vlastní ochrany a pomoci v každodenním životě. Opakem jednání občanské společnosti je pak snaha veřejné instituce obcházet či dokonce oblafnout. Toto jednání často vychází z jakési nekritické (apriorní) nedůvěry vůči institucím, které jsou chápány jako pouhý nástroj kontroly a represe ze strany držitelů moci. Uncivil jednání ve svém důsledku posiluje represivitu institucí i institucionální odcizení. Na druhou stranu, za uncivil jednání lze považovat také nekritickou adoraci politických institucí, ze které těží politický extremismus. Občanská společnost se k politickým institucím staví přátelsky a kriticky zároveň.

    Integrační funkce

    Konečně posledním typem jednání občanské společnosti je jednání, jež vede k posilování sociální soudržnosti, vytváří a posiluje vztahy solidarity, loajality a důvěry mezi občany.  Toto jednání staví na pocitu odpovědnosti vůči vlastnímu okolí v nejširším slova smyslu. Jde o jednání, které vyvolává komunikaci o společně sdílených zájmech a hodnotách, zajišťuje jejich prožívání, ověřování a reprodukci. Takové jednání posiluje vazby kolektivní identity, jež vytváří prostor pro dobrovolné sebeomezení. Kromě neziskově orientovaných občanských iniciativ, které většinou různou měrou společenskou soudržnost posilují, by bylo možné zmínit například tzv. sociální odpovědnost firem.

    Význam integrační funkce občanské společnosti můžeme shrnout i tak, že pokud občané sledují společně své zájmy, významné není pouze to, jaké zájmy sledují, ale také, že je sledují společně. Nejdůležitější přitom není skutečnost, zda jsou všichni schopni prosadit své zájmy. Jde také o prožitek férovosti a slušnosti veřejné komunikace, o zkušenost s tím, že si občané naslouchají a že se všem naslouchá zhruba stejnou měrou a že nikdo není veřejně vylučován. Důležitý je onen pocit, že naše požadavky byly vyslechnuty, a i když nebyly momentálně zohledněny, je možno pokusit se je uplatnit kdykoli v budoucnu. Byli jsme vyslechnuti (ať už veřejnými institucemi či spoluobčany) a kdykoli v budoucnu nám bude dána možnost, abychom své stanovisko opět objasnili a obhajovali v debatě.

    Opakem jednání občanské společnosti je vytváření uzavřených sociálních skupin (jakými jsou například sekty, extrémistické či zločinecké skupiny, gangy apod.), jež budují antagonistické negativní identity . Jsou to skupiny, které jsou založeny na apriorní nedůvěře vůči svému okolí a které tuto nedůvěru dále aktivně posilují. Za projevy takového jednání lze považovat rovněž nacionalismus, či náboženský nebo ideový fundamentalismus.

    Mohli bychom sem však zařadit také některé aktivity a výroky Ladislava Bátory, někdejšího významného úředníka Ministerstva školství, i samotného ministra Josefa Dobeše. Proti nim se veřejně ohradili plzeňští učitelé:


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Otevřený dopis plzeňských učitelů ministrovi Dobešovi

    Plzeň, 12.10.2011

    Rádi bychom Vám, pane ministře, poděkovali za Vaše kroky ve funkci ministra školství. Jsme středoškolští učitelé a dlouhá léta se ve výuce soustřeďujeme na výchovu k občanství, toleranci a kritickému myšlení. Často jsme naráželi na problém, jak našim studentům přiblížit některá témata, především sociálně patologické jevy či komplikovaná historická období. Jsme rádi, že díky některým českým politikům máme k dispozici tolik praktických příkladů.

    Vaše duchaprostá rétorika, podpora ultrakonzervativních katolíků, mytologických nacionálních klišé, lidí přímo spojených s extremismem, záliba v měření, vážení a nálepkování studentů, to vše nám už měsíce slouží jako materiál umožňující vyučovat například o druhé republice či o rozdílu mezi vlastenectvím a náckovstvím, podobně jako nám v tomto směru slouží prezident země a jeho bizarní trabanti.

    Jsme si jisti, že sebevědomí budované na pouhém faktu příslušnosti k jakékoliv skupině je ve skutečnosti rezignací na svobodu a odpovědnost. Ujišťujeme vás, že budeme učit o Karlu IV., zvlášť o tom, v jakém smyslu byl tzv. „Čechem“, či o té drobné lapálii s vyvražděním norimberských židů. Podobně budeme po studentech chtít, aby nám vysvětlili, jaký má češství Jaromíra Jágra vztah k faktu, že je výborným hokejistou.

    Jste známý rychlostí, s níž uvádíte své nápady v život, a máme pro vás několik nápadů, jak by se mohlo pokračovat v započaté cestě. Nechť MŠMT vydá povinný seznam povolených autorů! Jistě přijde vhod Slávy dcera, Broučci, Ve stínu lípy, Nerudovo Pro strach židovský či Zkáza Slovanů, naopak nedoporučujeme například Českou modernu s jejich otravným Buď svým a budeš českým, nebezpečný je masarykovec Ferda Mravenec, Žid Kafka, sexuální deviant Ginsberg či satanista Harry Potter.

    Dalším krokem by tedy logicky měl být seznam knih zakázaných. Na Den učitelů by mohly být rituálně páleny. Jeden náš student navrhoval přihazovat do plamenů i žijící autory, třeba sprosťáka Martina Jirouse, šťouru Umberta Eca nebo bigamistu Ludvíka Vaculíka, ale všechno má svůj čas, viďte?

    Dějiny učí, že musí předcházet tábory. Sekce pro „nepřizpůsobivé“, vedle by byli homosexuálové a lesbičky, ve speciální sekci se zostřeným režimem pak ti, kteří jsou HIV pozitivní. Další části si doplňte sám, klientů je dost.

    Také by měly být zavedeny výchovné ústavy pro dospívající, kteří masturbují, a káznice pro jejich rodiče, protože jak řekla Dolores Jechová Terlicová Umbridgeová, ve správných a dobrých rodinách to dospívající neprovádějí. Je tedy třeba z těla národa rázně oddělit nádor špatných rodičů.

    Ještě jednou vám, pane ministře děkujeme, jako výukový materiál jste k nezaplacení.

    Monika Stehlíková, Gymnázium Plzeň
    Jitka Maulová, Střední průmyslová škola stavební Plzeň
    Alice Zadražilová, Gymnázium Plzeň
    Ladislava Matoušková, Gymnázium Plzeň
    Tomáš Otava, Gymnázium Plzeň
    Helena Koubková, Střední průmyslová škola strojnická Plzeň
    Jan Anderle, Gymnázium Františka Křižíka Plzeň

     

    Rizika demokracie

    Pokud výše zmíněnému Schématu 1 ubereme na utopičnosti a přidáme na skepticismu či realismu, je možno toto schéma přepsat do podoby Schématu 3, jež představuje a shrnuje již výše uváděná závažná rizika demokracie a příčiny selhávání procesu demokratického politického rozhodování. Mezi těmito riziky existují mnohé vazby a souvztažnosti. Jde o:

    1. riziko ztráty legitimity politických institucí, nebo naopak o riziko nekritické důvěry veřejnosti vůči politickým institucím (nacionalismus)
    2. riziko přílišného poklesu občanské participace, nárůst občanské pasivity, nebo dokonce apatie, lhostejnosti a odcizení se veřejným institucím
    3. riziko nadměrného růstu státního dohledu, zneužívání politické moci, korupce, klientelismu a oslabení institucionální kapacity státu, kdy stát nedokáže vynutit vládu práva.
    4. riziko společenské atomizace nebo dokonce anomie, pokles mezilidské důvěry a nárůst vzájemného odcizení mezi občany nebo naopak přílišnou sociální soudržnost, vyznačující se tlakem na konformitu, intolerancí, xenofobií a posilováním pocitu nepřátelství vůči okolí dané komunity. Ernest Gellner hovoří v této souvislosti o „dusivém komunalismu“, které je vlastní etnickému nacionalismu, ale také náboženským sektám, zločineckým gangům apod. Naopak americký politolog Robert Putnam, který je jedním z nejslavnějších proponentů teorie sociálního kapitálu, rozlišuje v této souvislosti tzv. svazující (bonding) sociální kapitál, který odlišuje od tzv. přemosťujícího (bridging) sociálního kapitálu; jde vlastně o dynamiku sociální exkluze (vylučování) na straně jedné a inkluze (začleňování) na straně druhé.

  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Schéma 3: Rizika moderní demokracie

    Podívejte se na následující ukázku a zkuste identifikovat příklady neobčanského jednání.  Z jakých předpokladů P. Hájek vychází, jaké důsledky z takového postoje podle vás vyplývají či mohou vyplývat pro občanskou společnost a utváření veřejné sféry v ČR?

    Napište odpověď do textového pole.

     

    Poslechněte si nyní, co říká Petr Hájek v souvislosti s Prague Parade:

    Poslechněte si ukázku.

    hajek%20o%20prague%20pride.mp3

    Petr Hájek v rozhovoru mimo jiné říká:

    „Já, na rozdíl od pana Šťastného, bych nechtěl, aby Praha byla jako Vídeň nebo jako Paříž. Já bych chtěl, aby Praha byla vždycky jako Praha. Já prostě toto světoobčanství, tento multikulturalismus, nepodporuji,“ uvedl Petr Hájek.

    Dodal, že se jedná o zásadní ideovou a politickou záležitost, a že Boris Šťastný prostě „zabloudil“.

    „Já se necítím jako pobloudilec. Já si dokonce myslím, že tady není nikdo pobloudilec. Já jsem přesvědčený, že i kdyby k té záštitě nedošlo, tak budou existovat v naší společnosti skupiny, které budou velmi razantně vystupovat proti určitým menšinám. Mě jenom mrzí, že s těmito skupinami se spojí naši ústavní činitelé,“ řekl Boris Šťastný.


    Zaškrtněte správnou odpověď.

    NGO_5.swf

    Občanská společnost v ČR aneb demokracie v ohrožení, no sláva!

    Občanské společnosti považují zájmový a názorový konflikt za přirozený a osvojují si režim civilizovaného (tedy především nenásilného) zvládání konfliktů, který je založen na důvěře ve formální pravidla. Závaznost pravidel je také zdrojem větší předvídatelnosti v každodenním životě, zdrojem důvěry v druhé lidi a ve svém důsledku může posilovat soudržnost celé společnosti. Je paradoxní, že demokracie často posilují na základě široce sdíleného pocitu, že je demokracie ohrožena. Není to však možné bez toho, že většina lidí dokáže v každodenním životě jednat „občanskou společnost“. Pokud to nedokáže, zbývá už jen příklon k autoritářství.

    Přesvědčení o tom, že k morální obrodě politiky i společnosti je především nutné to, aby do politiky vstoupili noví lidé či dokonce nové politické strany, je pochopitelné, ale naivní. Ano, bez rotace politických elit se žádná demokracie neobejde, ale ještě důležitější je kvalita prostředí, ve kterém se politická elita formuje a působí. Bez tlaku zvenčí, ze strany občanské společnosti, se s největší pravděpodobností žádná demokracie nemůže dlouhodobě udržet. Vzpomeňme na Unii svobody, na Stranu zelených či na Věci veřejné. S jejich vstupem do vrcholné politiky byla spojena mnohá nenaplněná očekávání. Naplňuje se tak předpověď, kterou v roce 1990 formuloval Ralf Dahrendorf, totiž že obnova občanských společností v postkomunistické Evropě potrvá - pokud budou občané chtít, pokud budou podle toho jednat a když budou mít potřebné štěstí - 60 let. Podobnou prognózu vyslovil T. G. Masaryk, který si pro prvorepublikovou demokracii přál alespoň 50 let nerušeného vývoje.

    Nebát se a nekrást

    Masaryk považoval za podmínku existence občanské společnosti (a demokracie), aby se občané nebáli a aby nekradli. Zní to banálně, ale pravda je v tom hluboká. Občanská společnost existuje tam, kde se většina občanů dokáže aktivně podílet na formování svého každodenního i institucionálního prostředí pomocí nenásilné komunikace, která má povahu vyjasňování názorů a zájmů pomocí diskuse, která je řízena všeobecně uznávanými pravidly. Komunikovat znamená kontrolovat a kontrolovat znamená (v prostředí liberální demokracie) komunikovat. Opakem občanské společnosti je stav, kdy se mnozí snaží kontrolovat své prostředí pomocí násilí či pomocí takové komunikace, jež má povahu zastrašování či zneuctívaní bezúhonných občanů a rozdmýchávání skupinových antagonismů a nenávisti.

    Společnost v ČR je poznamenána zkušeností s totalitními režimy, které v ní zasely tendenci k nízké míře důvěry v druhé (neznámé) lidi, a tato zkušenost se projevuje sklony k atomizaci a anomii (opakovaný proklik na pojem). Nízká míra důvěry (či nedůvěra) v druhé je pochopitelná, neboť veřejná sféra i právní stát byly dlouhá desetiletí formou zneužívání a kontroly ze strany držitelů moci. Lidé si zvykli být na veřejnosti bázliví, opatrní a nedůvěřiví. Politická moc byla dlouhou dobu nepředvídatelná, zneužívání práva ze strany držitelů moci bylo na denním pořádku, zrovna jako i případy právní retroaktivity. Naopak rodina byla v těchto obdobích prostředím úniku, jistot, otevřenosti, předvídatelnosti a posilování vztahů důvěry. To je také jeden z důvodů, proč ještě po více jak dvaceti letech si občané ČR nesmírně váží svého soukromí a s velkou nelibostí reagují na jeho narušování. Útěk do soukromí je stále pro mnoho občanů hlavní způsob jak se vypořádávat z nehostinností veřejného prostředí.

    Svoji roli však již nehraje pouze dědictví minulosti. Veřejná sféra v ČR často připomíná výbušnou směs bázlivosti na straně jedné a neurvalosti na straně druhé. Ti bázlivější se většinou veřejným konfliktům vyhýbají, nebo volí metodu přizpůsobení. V okamžiku, kdy u nich frustrace (z neřešení konfliktů) kulminuje, stávají se z nich ti neurvalí. Navíc s hrubostmi je obtížně (ba nemožné) argumentovat, je možné se pouze bránit, a pokud je komunikace silně emotivní, snadno k hrubostem sklouzává. V okamžiku, kdy vás někdo uráží či zastrašuje, je logické se „stáhnout“ či urážku vrátit. Pokud máte již předem obavy z podobného jednání, je opět logické volit buď „přizpůsobení“ či „hulvátské prosazení svého“, které na ty bojácné platí. Začarovaný kruh sebenaplňujícího se proroctví se tak uzavírá. „Nebát se a nekrást“ tedy říká následující: „kdo se bojí, nejedná svobodně, a kdo krade, porušuje pravidla a zneužívá ostatní“. Oboje je možné považovat za příklady uncivil jednání par excellence.


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

    Společnost v ČR se proto obtížně učí budovat veřejnou sféru, do které by občané vstupovali jako rovnocenní partneři, jež se na základě vyjasňování stanovisek (ideálně pomocí argumentování) snaží dojít ke kompromisům. Schopnost vyjasňovat své zájmy a názory pomocí argumentů není věc přirozená, nýbrž získaná. Etablované demokracie udělaly zkušenost, že veřejná sféra by měla být prostředím, které umožňuje takové dovednosti praktikovat a trénovat zároveň. Občansky kompetentními lidmi se nerodíme, kompetence si musíme osvojit a „starat se“ o ně; svoji roli zde hraje především rodina, ale také občanská společnost v nejširším slova smyslu, a jistě i stát by měl vypomoci. Roli masmédií nebo vzdělávacích systémů v otázkách „péče o občanské kompetence“ jistě není dobré přeceňovat, ale ani podceňovat. Čím více aktivní veřejnosti, jež dává přednost poklidné a kritické konfrontaci názorů, tím lépe pro společnost i demokracii. Otevřená společnost totiž zaručuje jak efektivnější tak veřejné kritice otevřenější způsob politického rozhodování.

    Občanská společnost vzniká a je udržována důvěrou ve formální pravidla v prosazování a střetávání zájmů v každodenním životě. Koncept občanské společnosti je konceptem slušné a zdvořilé společnosti. Lidé s rozdílnými zájmy a názory mohou mezi sebou spolupracovat proto, že jsou k sobě navzájem slušní a zdvořilí (civil) a že dodržují pravidla. A to ne snad z důvodu dokonalosti těchto pravidel (dokonalá pravidla, tedy pravidla, která by vyhovovala všem, neexistují), ale protože existence pravidel je chrání před nástrahami anonymního prostředí masové společnosti a před nahodilostmi každodenního života. V právní vědě se někdy v této souvislosti hovoří o reciprocitě práva.

    Podívejte se na následující video.

    Hostem Jana Krause v ukázce je Karel Janeček:

    Show_Jana_Krause.flv

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    NGO_6.swf

     

    Bylo již opakovaně řečeno, že schopnost zvládat konflikty ve veřejné sféře je typickým znakem občanské společnosti. Každý, kdo nějakou dobu pobýval v některé z vyspělých občanských společností (ať už v západní Evropě či ve Spojených státech), si může všimnout toho, že zde občané bez bázně komunikují „své odlišnosti“. Takové prostředí se vyznačuje intenzitou pozitivní komunikace, jež je zaměřena na porozumění a četností zpětných, pochvalných i kritických, vazeb. Občané se kritizují bez obav, často se však také chválí a vyjadřují si obdiv či uznání. Není to náhodné. Ačkoli o tom málo kdo z nich v každodenním životě takto přemýšlí, nadměrná kritika může působit pocitem zneuznání či odmítnutí. Pokud vás někdo také chválí, spíše od něj kritiku přijímáte, nadměrné chválení bez kritiky zase zavání pokrytectvím, přetvářkou či neschopností zaujímat vlastní stanoviska. Občanské společnosti dokážou svým jednání vyvažovat zaujatost umírněností a veřejnou kritiku vlastní sebekritikou. Otázka občanské společnosti v ČR je především otázka toho, zda si dovedeme osvojovat a „starat se“ o občanské kompetence. Občanské kompetence jsou zárukou „intenzivního provozu“ vlídné a kritické komunikace, jež bude svobodnou (nebojácnou) re/prezentací zájmů a jež bude prostoupena respektem a tolerancí, které zaručí smírné ne/dosahování dohod mezi konfliktními zájmy.

     

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 7
    Ukázat pouze téma 7

     

     

    Slovníček pojmů


  • 8
    Ukázat pouze téma 8

    Modelové aktivity pro výuku


  • 9
    Ukázat pouze téma 9
  • 10
    Ukázat pouze téma 10