Osnova témat

  •  
     

    Demokracie a média

     

    Pusťte si ukázku „Síla sociálních médií“. Odpovídejte poté na následující otázky.

    Podívejte se na následující video.

    Socialnomics.flv

    Napište odpověď do textového pole.

    Který údaj uvedený v ukázce pro vás byl nejvíce překvapivý? Vypište:

     

    Jak velkou změnou jsou podle vás pro komunikaci mezi lidmi sociální média? Uveďte na škále 0-100 procent.

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    M_01.swf

    Pro vyvolání debaty o významu masových médií pro utváření názorů na různá společenská témata můžete ve výuce využít připravenou aktivitu „Žijeme opravdu v mediokracii


    V této lekci se budeme snažit hledat společně odpověď na tyto otázky:

    • V jakých historických souvislostech byla média pro demokracii podporou a v jakých představovala její ohrožení?
    • V čem spočívá nebezpečí tzv. „mediokracie“?
    • Jakou roli mají hrát média v demokratické společnosti a jakou hrají v totalitních společnostech?

    Média

    Média jsou jedním z nejčastěji používaných pojmů současnosti. Samotné slovo médium má latinský původ a znamená prostředek, prostředník nebo zprostředkující činitel, tedy něco, co něco zprostředkovává či zajišťuje. V oborech, které se věnují různým projevům lidské komunikace, označujeme pojmem médium to, co někomu zprostředkovává nějaké sdělení.

    Podle toho, jaký typ společenských vztahů média mají nebo mohou podporovat a vytvářet, je můžeme dělit na interpersonální média a masová média. V posledních letech však stále většího významu nabírají takzvaná nová média a v jejich rámci stále rozšířenější a významnější média síťová.

    Interpersonální média slouží podpoře interpersonální komunikace mezi dvěma jedinci, kteří se vnímají jako jedinečná individua. Mohou to být dopisy, e-maily nebo telefon.

    Masová média slouží celospolečenské komunikaci mezi jedním výchozím bodem a blíže neurčeným, ale vysokým počtem bodů cílových. Jejich podstatným rysem je, že jejich komunikace je do velké míry jednosměrná. (I když v současnosti jsme stále častěji svědky zapojování publika do této komunikace také opačným směrem – ve formě telefonátů, chatů, živých vstupů diváků přímo do vysílání.)

    Pojmem nová média jsou označovány komunikační prostředky, které využívají k přenosu mediálního sdělení nebo k uchování informací počítačové technologie. To, že jsou sdělení přenášena těmito médii kódována do digitálního (binárního) kódu, umožňuje jejich snadné množení i šíření. Novým médií jsou také připisovány vlastnosti jako interaktivita, multimedialita, síťovost a globální dostupnost. Zásadní pro ně je především stále intenzivnější zapojování samotných příjemců. Právě tato média v posledních letech významným způsobem přispívají ke změnám sociální a mediální reality.

    Social network

    Někteří mediální teoretici používají pro uvedené rozdělení médií tři termíny, které názorně ilustrují jejich producenty i příjemce. V prvním případě hovoří o médiích one-to-one, ve druhém o médiích one-to-many a ve třetím o médiích many-to-many.

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Role médií ve společnosti

    V průběhu posledních zhruba dvou století se výrazně proměňovaly představy o tom, jaká by měla být role médií ve vztahu ke společnosti (a tím pádem i ve vztahu k problematice lidských práv a demokracie). Žurnalistice se postupem času začala přisuzovat role klíčového sociálního a kulturního faktoru.

    Žurnalistika mimo jiné zajišťuje, aby se členové dané společnosti dozvídali poznatky o světě, který leží mimo jejich bezprostřední zkušenost. Tyto zprostředkované poznatky jsou považovány za „pravdivé“. To dává žurnalistice význačné a jedinečné společenské postavení. Tyto poznatky mohou sloužit mimo jiné k orientaci voličů. Média z tohoto pohledu podporují demokratické uspořádání společnosti tím, že občanům poskytují informace, které potřebují vědět.

    Novinari

    Média však mohou také nastolovat témata, určovat míru jejich významnosti a ovlivňovat tak představy společnosti o tom, co je důležité. Podrobně to popisuje známá teorie nastolování agendy.

    Média podle této teorie svým výběrem zpráv a témat neovlivňují přímo názory lidí (neříkají lidem, co si mají myslet), ale mají významnou úlohu při určování toho, o čem se mluví, o čem lidé přemýšlejí a jaká témata jsou vnímána publikem jako důležitá.

    Každé uspořádání společnosti, každý režim s sebou přináší i představu o takovém fungování médií, jež by pro ně bylo žádoucí z hlediska co největší stability daného rozdělení moci.

    V období studené války vyvrcholily snahy o formulování představ o žádoucím (pro danou společnost „normálním“) fungování médií. V knize Four Theories of the Press je pojmenovali autoři Siebert, Peterson a Schramm. Podle nich se vztahy médií a společnosti liší podle jejího politického uspořádání. Popsali tak:

    a) teorii autoritářskou;

    b) teorii svobodného tisku;

    c) teorii společenské odpovědnosti;

    d) teorii sovětskou.

     

    Tyto čtyři teorie byly zajímavým pohledem na propojení společnosti a politického uspořádání, ale byly dost nedokonalé. O jejich doplnění se brzy pokusil renomovaný teoretik médií Dennis McQuail. Ten kromě rozvojové teorie médií doplnil i takzvanou teorii demokratické participace. Ta uvádí, že by neměla existovat žádná centralizovaná kontrola médií. Média by měla být uspořádána tak, aby podporovala práva menšin a jednotlivců a aby menšinám a jednotlivcům umožňovala přístup k médiím.

    I tato doplnění byla později terčem kritiky. V současné době se mediální teoretici shodují na tom, že v pluralitních tržně orientovaných demokraciích převažuje normativní vize liberálních svobodných médií opírajících se o představu svobody projevu jako jednoho ze základních práv člověka. V praxi to znamená, že žádoucí je stav, kdy do počínání médií nezasahuje stát a kdy je důsledné oddělení médií od státu garantováno zákonem.

    Ne všude je však tato vize naplňována. V řadě zemí, především v těch s nedemokratickými režimy, jsme svědky úzkého napojení médií na státní orgány, zneužívání médií pro potřeby státní propagandy a naopak silný tlak na média a persekuci mediálních organizací i novinářů, kteří státem nastolený propagandistický směr narušují.

    Silný zájem ovlivňovat fungování médií však můžeme sledovat i v demokratických zemích. Média byla, jsou a zřejmě i budou díky svému vlivu na představy jedinců o světě pod tlakem politických reprezentantů.

    Nutné je také zmínit ekonomický vliv a ekonomické zájmy, kterým jsou média vystavena. Porozumění ekonomické podstatě mediální produkce významným způsobem napomáhá k pochopení aktuálního chování médií. Média jako ekonomické struktury jsou v současné podobě financována především z reklamy, tiskové plochy či vysílacího času, jejíž cena se řídí tím, jakou pozornost přitáhne. Média tedy obchodují s předpokládanou budoucí pozorností svého publika. Soukromá média jsou proto existenčně závislá na schopnosti udržet pozornost co nejpočetnějšího publika. Mediální společnosti se zároveň snaží minimalizovat svá obchodní rizika a co nejvíce zhodnotit vynaložené prostředky. Tyto snahy o maximalizaci zisku se projevují nejčastěji v koncentraci vlastnictví a vytváření takzvaných mediálních koncernů (monopolů), jako například společnosti Time Warner, News Corporation nebo síť médií italského politika Silvia Berlusconiho.

    Příklady tlaku politiků na média (v ČR)

    Při hledání příkladů toho, jakým způsobem se mediální organizace dostávají pod politický tlak, nemusíme chodit nikam daleko. Podívejme se na několik nejzajímavějších událostí tohoto typu z posledních let v České republice.

     

    1) Stávka v České televizi v roce 2000

    Na přelomu let 2000 a 2001 se redaktoři zpravodajství veřejnoprávní České televize vzbouřili proti vedení televize a vstoupili na několik dní do stávky. Motivem k protestům bylo zvolení Jiřího Hodače generálním ředitelem České televize 20. prosince 2000 a podezření z jeho úzkých vazeb na politiky, především z Občanské demokratické strany. Krizový výbor zaměstnanců ČT odmítl volbu uznat a vyzval ředitele, aby funkci nepřevzal, a Radu ČT, aby výběr zrušila a odstoupila. Kontrolní orgán, Rada České televize, byl v té době obsazen podle mocenského klíče dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které po volbách v roce 1998 uzavřely takzvanou opoziční smlouvu, v níž se dohodly na řešení politického patu dohodou o smíru (spojenou s rozdělením klíčových postů ve státní správě). Na stranu redaktorů, kteří vstoupili do stávky, se přidaly opoziční strany takzvané Čtyřkoalice. Redaktoři získali i podporu významné části veřejnosti: ta se začala scházet na pravidelných demonstracích, nejprve na Kavčích horách přímo před budovou zpravodajství, následně na Václavském náměstí. Po tomto veřejném tlaku (a vlastním fyzickém kolapsu) ředitel Hodač na začátku ledna rezignoval. Mimořádná schůze poslanecké sněmovny následně změnila klíč jmenování radních do Rady ČT podle požadavků stávkujících redaktorů, tak aby byl omezen politický vliv. (Radní jsou jmenováni na základě návrhů společenských a kulturních organizací, jmenování lidí s napojením na jednotlivé strany to však stále nebrání.) (více: Krize v České televizi).

     

    TIP NA ÚKOL

    Napište doprostřed papíru klíčové slovo „Česká televize“. Kolem něj napište jednotlivé aktéry krize v České televizi (redaktoři, ředitel Hodač, tým Jany Bobošíkové, ODS, ČSSD, Čtyřkoalice,…). Šipkami naznačte vztahy, které mezi nimi byly, a k šipkám je popište.

     

    Prohlédněte si následující videoukázku související se stávkou v České televizi:

    Podívejte se na následující video.

    Události zpravodajského týmu Jany Bobošíkove (ČT 1, 24.12. 2000)

    Bobosikova.flv

     

    Napište odpověď do textového pole.

    Jaké informace vám v reportáži týmu Jany Bobošíkové chybí?

    Máte u některých faktů uvedených v reportáži pocit, že se ve vás snaží vzbudit sympatie k jejím autorům? U kterých?


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    2) Vládní žaloba na týdeník Respekt

    V roce 2001 po vydání článku obviňujícího vládu Miloše Zemana z korupčního jednání vyhlásil premiér, že vláda týdeník zažaluje. Celá vláda měla podat trestní oznámení na šéfredaktora Petra Holuba, jednotliví ministři pak každý žaloby s požadavkem 10 milionového odškodného pro porušení práva na ochranu osobnosti. Cíl žalob, ke kterému se Miloš Zeman několikrát veřejně přiznal, měl být jediný – finančně zlikvidovat celý týdeník a zamezit jeho dalšímu vydávání. Miloš Zeman byl proti tomuto týdeníku dlouhodobě vyhraněný a již v roce 1998 jej označil za „novinářskou žumpu“. Premiérovo rozhodnutí kritizovaly Výbor na ochranu novinářů (CPJ) i generální ředitel Světové asociace novin (WAN) Timothy Balding. „Pokud premiér prohlásil, že vláda hodlá trýznit Respekt žalobami tak, aby zanikl, jde o nepřijatelné ohrožení svobody slova, v demokracii zcela nepřípustné," sdělil Balding. Trestní oznámení nakonec podal jen za celou vládu vedoucí Úřadu vlády Karel Březina. O několik týdnů později podal týdeník Respekt žalobu na Miloše Zemana. Na začátku roku 2002 policisté spor odložili. Dospěli k názoru, že v této kauze neexistuje podezření ze spáchání trestného činu. Jediný ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš se na týdeník obrátil dopisem s žádostí o omluvu. Týdeník Respekt se mu omluvil.


    3) Náhubkový zákon

    Na začátku dubna roku 2009 se s velkou nevolí českých novinářů setkala novela trestního řádu a zákona, která zakázala zveřejňovat identitu obětí závažných trestných činů nebo informace z policejních odposlechů, pokud ještě nebyly projednány soudem. Tento zákon byl novináři brzy překřtěn na takzvaný náhubkový. Zástupci nejvýznamnějších celostátních médií se krátce po přijetí těchto legislativních norem dohodli na společném postupu. Protestovali proti výraznému omezení své práce a často zmiňované roli médii jako hlídacích psů demokracie tak, že na titulních stranách uveřejnily logo s nápisem „vězení pro novináře“ a přetiskovali přepisy odposlechů, které již o měsíc později (až začne zákon platit) nebudou moci zveřejňovat. Zákon se setkal i s kritikou ze strany mezinárodních novinářských organizací a zahraničních médií. Kritika pokračovala, a tak od 1. srpna 2011 začala platit novela, která náhubkový zákon výrazně změkčila. Média podle ní mohou zveřejňovat informace z odposlechů, pokud je to ve veřejném zájmu.


    Podívejte se na následující video.

    Karel Hvížďala se vyjadřuje k náhubkovému zákonu následujícími slovy:

    Hvizdala.flv

     

    TIP NA ÚKOL

    Zapisujte si pravidla dohodnutá šéfredaktory evropských novin, o nichž Karel Hvížďala mluví. Na konci vyberte to, které byste zvolili jako nejvýznamnější.

    Vzpomenete si na příklady dalších politických tlaků na média v České republice?

    Zaznamenali jste podobné případy v zahraničí?

     

     

    Média v nedemokratických režimech

    Pod zcela jiným druhem tlaků se ocitají média v nedemokratických režimech. Jsou zde  zneužívána k propagandistickým účelům vládnoucích režimů. Zároveň jsou novináři, kteří při své práci vystupují proti vládnoucím režimům, vystaveni neustálé persekuci. Ta může mít řadu různých podob – od jemnějších, představujících krácení finančních příspěvků pro nepohodlná média, přes pravidelné policejní kontroly, zabavování podezřelého majetku až po mnohem hrubší projevy jako přepadení a únosy novinářů, soudní procesy s nimi, jejich věznění i nájemné vraždy.

    Ke třem rokům vězení s podmíněným dvouletým odkladem dnes soud v běloruském Hrodnu odsoudil polského novináře Andrzeje Poczobuta za urážku prezidenta Alexandra Lukašenka. Informovala o tom polská agentura PAP. Žalobce pro Poczobuta požadoval nepodmíněný trest tří roků pracovního tábora.

    Poczobut pracoval jako běloruský zpravodaj vlivného polského deníku Gazeta Wyborcza. Ve svých komentářích pro polský list a opoziční běloruské servery napsal, že Lukašenko v Bělorusku „utahuje šrouby“ a veškerým svým chováním dokazuje, že „běloruský systém je nereformovatelný". Za tato slova mu nejprve běloruské ministerstvo informací odebralo akreditaci, poté následovala vazba a žaloba.

    Zdroj: V Bělorusku byl odsouzen novinář, který urazil Lukašenka, časopis Týden

     

    Podívejte se na následující ukázku ze zpravodajství České televize:

    Podívejte se na následující video.

    Další útok na novináře v Rusku. V nemocnici bojuje o život

    rusky_novinar.flv

    Napište odpověď do textového pole.

    Jakými způsoby se podle vašeho názoru mohou novináři v nedemokratických zemích bránit tomu, aby na ně bylo podnikáno co nejméně cílených útoků?

    Podporují podle vašeho názoru novináři z médií v demokratických zemích dostatečně své kolegy z těch nedemokratických zemí?

     

    Stažení dětského pořadu v Íránu

    V Íránu bylo například nařízeno stažení jednoho dětského pořadu, ve kterém do studia volaly děti. Stalo se tak poté, co jedna holčička řekla, že její oblíbené opičce říká tatínek Ahmadínežád.

     

    Cenzura a propaganda

    Všechny nedemokratické režimy vnímají média jako jeden z podstatných prostředků, s jejichž pomocí mohou naplňovat vlastní cíle, a současně jako jeden z klíčových rizikových faktorů, který může režim ohrozit.

    Stejně jako se dějiny médií vyznačují snahou mocenských elit nejrůznějšího typu (církevních, ekonomických, politických i vojenských) o omezení volnosti působení médií, vyznačuje se vývoj médií úsilím stejných elit o ovlivnění průběhu působení médií ve svůj prospěch dosažením předem naplánovaných efektů působení – tedy o propagandu.

    Cenzura i propaganda vychází z předpokladu, že média představují silný společenský faktor, který může významným způsobem ovlivnit chování celé společnosti.

     

    Cenzura

    Cenzuru můžeme popsat jako cílený (záměrný a vědomý) institucionalizovaný a politicky podložený zásah státní moci do autorského záměru či do informačního toku. V širokém pojetí může jít o jakoukoli kontrolu informací určených ke zveřejnění. Úžeji může jít o státní dohled nad šířením mediálních obsahů. Podmínkou užití pojmu bývá násilný nekonsensuální zásah do práv autorů a vydavatelů. Základní dělení bývá na předběžnou a následnou.

    S prvními případy cenzury se setkáváme již ve starověku, nejstarší doklad pochází z roku 325, kdy byl na koncilu v Nicei zakázán Ariův spis Thalius. Papeži Gelasiu I. je připisována formulace prvního indexu zapovězených knih. Církevní cenzura pokračovala čile i ve středověku, jejím známým příkladem je seznam zakázaných textů Index librorum prohibitorum zveřejněný papežem Pavlem VI. v roce 1559, který byl zrušen až v roce 1966.

    V řadě případů se cenzura objevovala i v novověku, ať už v demokratických či nedemokratických režimech. Byla součástí prakticky všech válečných konfliktů. Ve 20. století se však především demokratické režimy stále intenzivněji stavěly proti oficiálnímu využívání cenzury a klonily se k podpoře konceptu svobody projevu. Ta je tak zakotvena v řadě mezinárodních dokumentů, které v té době vznikly (Charta OSN (1945), Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950). Svobodu slova kontinuálně sledují a mapují nadnárodní organizace (např. World Press Freedom Committee) a popisují specializovaná periodika (např. Index on Censorship nebo IPI Report)

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    M_03.swf

    Prohlédněte si nyní tuto tabulku:

    STÁTY S NEJVÍCE OMEZENOU SVOBODOU TISKU NA SVĚTĚ (podle průzkumu organizace Reportéři bez hranic z roku 2010)

    1. Eritrea 6. Sýrie
    2. Severní Korea 7. Súdán
    3. Turkmenistán 8. Čína
    4. Írán 9. Jemen
    5. Barma 10. Rwanda

  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Propaganda

    Termínem propaganda označujeme systematickou snahu o formování představ, ovlivňování a usměrňování citů, vůle, postojů, názorů, mínění a chování lidí za účelem dosažení takové reakce, která je v souladu s úmysly a potřebami propagandisty.

    Jde o institucionalizované šíření více či méně systematicky uspořádaných idejí, názorů či celých ideologií, jejich tendenční vysvětlování a přesvědčování lidí o jejich správnosti. Má ofenzivní charakter, je dlouhodobá a koncepční.

    Specifickou podobu nabrala v průběhu obou světových válek a v totalitních státech. Ty si nárokovaly nejen kontrolu a ovládání masových médií, ale chtěly důsledně formovat a řídit veškerou veřejnou komunikaci. Ministr osvěty a propagandy nacistického Německa Joseph Goebbels ji obhajoval tvrzením, že pravda není absolutní, ale závisí na stanovisku toho, kdo ji tvoří. Dnes je chápána jako oblast práce s veřejností založená na převaze emotivních prvků nad racionálními. Je však nutné ji odlišovat od jiných forem práce s veřejností, jako jsou indoktrinace, komunikační politika, propagace, agitace nebo reklama. Propaganda představuje úmyslnou manipulaci myšlenek, postojů a chování pomocí symbolů. Je stále více propracovaná, využívá například krycí kauzy, spin a další techniky.

    Součástí propagandy je kontrapropaganda, tj. aktivní vyvracení a potlačování protichůdných nebo neidentických propagandistických konceptů.

    Propagandu můžeme dělit podle mnoha hledisek. Například na politickou a sociální, na bílou (respektující určitá pravidla) a černou (destruktivní, pracující s polopravdami a fámami), dále pak na ideologickou, válečnou, vojenskou, diplomatickou a další.

    Důležité je v této chvíli zmínit i to, že využívání propagandy není jen výsadou nedemokratických režimů, ale běžně s ní pracují i demokratické státy (například právě ve formě kontrapropagandy).


    Zaškrtněte správnou odpověď.

    Vyberte pravdivé výroky o cenzuře a propagandě:

    M_02.swf

    Pokud se budete chtít tématu propagandy věnovat ve výuce se svými žáky, můžete pro to využít připravenou aktivitu „Jak se dělá propaganda“.

     

    Využití médií ve prospěch demokratizačních procesů

    Na druhou stranu média nejsou jen zneužívána politickými hráči a k propagandistickým účelům nedemokratických režimů. Média v minulosti hrála významnou roli i při řadě procesů a událostí, které naopak pomáhaly k obnovování nebo šíření demokracie a podpoře lidských práv. Ať už jde o samizdatová periodika vycházející v řadě komunistických zemí, nebo o postupně uvolňující se cenzuru, která přinášela zprávy o pádu komunistických režimů i do okolních států. (Někdy k šíření demokratizačních snah přispěly i fámy šířené médii jako například známá fáma o smrti studenta Šmída při zásahu policejních jednotek proti studentské demonstraci na Národní třídě.)

    V posledních letech jsme svědky masového využívání online technologií ve prospěch demokratizačních snah, jak tomu bylo například při demonstracích v Iránu nebo při takzvaném arabském jaru – sérii demonstrací v arabských zemích na jaře roku 2011, která vedla k pádu vlád v Tunisku, Egyptě či Jemenu.

    Demonstranti se na tyto demonstrace hromadě svolávali přes sociální sítě jako Facebook nebo Twitter, kterým je přisuzován významný podíl na masovosti demonstrací a rychlosti, s jakou  byly svolávány.

    Jednou z vůdčích osobností protestů proti vládě prezidenta Husního Mubáraka v Egyptě například byl zaměstnanec internetového koncernu Google Vail Ghaním.

    Ten krátce po svém propuštění po dvanáctidenním držení ve vězení řekl televizní stanici CNN:

    „Chci se setkat jednoho dne s Markem Zuckerbergem a poděkovat mu....  Mluvím jménem Egypta. Tato revoluce začala on-line. Tato revoluce začala na Facebooku. Tato revoluce byla zahájena v červnu 2010, kdy stovky tisíc Egypťanů začali spolupracovat na jejím obsahu. Rádi jsme poskytli na Facebooku video, které bylo sdíleno 60.000 lidmi na jejich zdech během několika hodin. Vždycky jsem říkal, že pokud chcete osvobodit společnost, jen jim dát internet....  Důvodem je, že internet vám pomůže vybojovat mediální válku, což je něco, co egyptské vlády uměly velmi dobře v roce 1970, 1980, 1990, ale když přišel internet, už to nemohly umět. Mám v plánu napsat knihu s názvem Revoluce 2.0 ...  zdůraznit v ní úlohu sociálních médií.“

    Zdroj: Vail Ghaním, CNN

     

    Na sociálních sítích se zároveň ohromnou rychlostí šířily jakékoli záběry policejní brutality, tvrdých zásahů proti demonstrantům, které dokáží extrémně efektivně a snadnou burcovat další lidi k účasti na protestech.

    Rostoucí síla nových médií a schopnost mobilizovat davy však paradoxně možná na řadě míst povede k tomu, co již známe z podobných případů v minulosti – tj. k zostření tlaku státu na tato média a ke zpřísnění cenzury. Varoval před tím například šéf Googlu Eric Schmidt na nedávné konferenci v Irsku. Řekl zde mimo jiné:

    „Právě pokračující nepokoje, které i nadále používají weby, blogy, Facebook nebo Twitter jako zdroj informací, by mohly vést k rozsáhlejší cenzuře internetu. Svoboda internetu je teď ohrožena. Některé vlády chtějí internet regulovat stejným způsobem, jako to dělají s televizními stanicemi. Když se ve většině zemí podíváte na televizi, je regulovaná vůdci, stranickými diktátory, polovičními diktátory nebo jak jim chcete říkat, protože síla televizního obrazu drží jejich lid v jakési skupině.“

    Zdroj: Erich Schmidt, Hrozí rozšíření cenzury na internetu. Kvůli arabskému jaru, říká šéf Googlu, iHNED.cz


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Rozpad tradičních médií jako ohrožení demokracie

    Na druhé straně masový nástup sociálních médií a jejich částečný vliv na demokratizační procesy v některých zemích je spojený s pokračujícím oslabováním tradičních médií, které postupně přicházejí o diváky, o finanční prostředky a s tím i o možnost udržet nadále krok se stále novými inovacemi na poli nových médií.

    Ilustrují to například následující údaje: rozpočet BBC klesl za posledních deset let o třetinu, redakci The New York Times zhruba o polovinu. Televizní stanici CNN klesá sledovanost na úkor názorově vyhraněné FOX TV. Takřka všechna významná média po celém světě jen s vypětím všech sil (a financí) udržují pozice investigativních reportérů a zahraničních zpravodajů.

    Hrozí tak, že zpravodajství těchto subjektů, které jsou stále významným hráčem při tvorbě názoru veřejnosti a při vykonávání často zmiňované funkce médií jako „hlídacích psů demokracie“, bude v blízké budoucnosti stále více ve vleku zpravodajských agentur, reklamních agentur a lobbyistických skupin. Na podrobné ověřování informací a dlouhodobý sběr materiálů média nebudou míst dostatek peněz a potřeba přicházet stále častěji s novými kauzami, které udrží pozornost publika, povede (a často již vede) k mechanickému přebírání předem připravených diskreditujících kampaní vytvářených pracovníky public relations jednotlivých politických frakcí.

    Tento stav se na podobě demokracie a jejím možném ohrožení do budoucna podepíše možná ještě silněji než raketový (a mnohem více sledovaný a komentovaný) nástup nových (sociálních) médií.

     

    Proč nejsou tradiční média mrtvá?

    S apokalyptickými vizemi předpokládajícími brzký konec tradičních médií polemizuje například Jan Handl v článku Proč nejsou tradiční média mrtvá? (m-journal.cz, 13.6.2011)

    Uvádí několik oblastí, ve kterých mají tradiční média stále navrch:

    Tradice

    Noviny vycházejí stovky let, televize vysílá více než půl století. Internet jako médium můžeme vnímat deset nebo patnáct let. Pokud tedy budeme hovořit o tradici, tak internetové značky velmi pokulhávají. Žádný ze striktně internetových zpravodajských projektů nemůže ve věhlasu konkurovat zavedeným novinovým značkám, naopak na internetovém trhu se prosazují hlavně internetové mutace tradičních novin.

    Důvěra

    Ve výzkumech důvěryhodnosti jednotlivých mediatypů stále ještě vychází tisk a televize lépe než internet.

    Osobnosti

    Prvotřídní novinoví komentátoři nebo televizní moderátoři jsou celebritami, které obdivuje celý svět. Noviny a televize dokáží vyprodukovat skutečnou hvězdu, což se novým médiím obvykle nedaří.

    Příjmy

    Příjmy nových médií z inzerce rapidně rostou i v době, kdy televize a noviny hlásí poklesy příjmů z reklamy. Zatím je to stále tak, že tradiční média ukusují z inzertního koláče více. Jejich příjmy nerostou, přesto víc peněz pořád získávají právě televize a tisk. Toho, že do internetové reklamy budou inzerenti dávat stejně jako do tištěných médií nebo více, se dočkáme až za několik let.

    Má-li někdo šanci je skutečně zabít, tak jsou to čtenáři (diváci) a jejich nezájem. To zatím televizi a tisku nehrozí, i když příznivců nových médií stále přibývá. Tradiční média drží v ruce velmi silné trumfy, a pokud s nimi odehrají dobrou partii, nemusí se zatím smrti bát. Nečeká je však určitě šťastný čas, protože soupeři z řad médií nových jsou více než ambiciózní…


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

     

     

    Slovníček pojmů


  • 7
    Ukázat pouze téma 7
  • 8
    Ukázat pouze téma 8
  • 9
    Ukázat pouze téma 9
  • 10
    Ukázat pouze téma 10