Osnova témat

  •  
     

    Totalitní režimy a demokracie

     

     

    Na úvod lekce si poslechněte, jak vzpomíná na totalitní režim Michal Holeček, organizátor katolického samizdatu v 70.- 80. letech 20. století:

    Poslechněte si ukázku.

    Holecek.mp3

    Napište odpověď do textového pole.

    Jaké byly hlavní motivy jeho opozičních postojů počátkem 70. let.?

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    TOT_01.swf

    Totalita, totalitní, totalitarismus. Dnes tato slova slýcháme nejčastěji v souvislosti s dobou komunistické vlády, tedy obdobím čtyř desetiletí před listopadem 1989. Co konkrétního si pod nimi dokážeme představit? Jaký obsah tyto pojmy vlastně mají? A mají také aktuální obsah?

    V této lekci se budeme snažit mimojiné společně nalézt odpovědi na následující otázky:
    • Představuje totalitní ideologie ohrožení nebo alternativu demokracie?
    • Lze v demokratickém systému čelit totalitním ideologiím?
    • Je žádoucí totalitní projevy potírat?
    • Lze identifikovat společné rysy historických situací, kdy byl demokratický režim střidán totalitním?
    • Jakou alternativu nabízí kritici demokracie – národní socialisté a fašisté?


    S historickými situacemi je potíž. Známe dva typy nezpochybňovaných totalitních režimů: komunistický a nacistický. Ale znamená to, že eventuální totalitní režim by byl stejný? Vojevůdci připravují své armády zpravidla na tzv. minulou válku. Totalitarismus, o kterém přemýšlíme a kterého se obáváme nebo na který se chceme připravit, by byl nejspíš jiný.
    Zvláště nebezpečným obdobím k prosazení totality je čas nespravedlnosti, chaosu, rozvratu, krize důvěry v demokratický systém a ohrožení ze strany jiného státu.
    Současná totalitní hnutí lze obecně charakterizovat jako síly, které využívají potíží demokratických společností a kritizují je. Politické a ekonomické obtíže, se kterými se demokratická společnost setkává, vyvolávají kromě kritiky i úvahy a pokusy o radikální řešení a změny: tedy o skončení demokracie.Ačkoli spolu tato hnutí komunikují na mezinárodní úrovni, jde vždy o specificky domácí uskupení. Zajímavá je i jistá tématická provázanost. Všechny tyto ideologie, ať již se jedná o neonacismus, nacionalismus, marxismus-leninismus nebo anarchismus, mají něco společného jak ve svých metodách, tak tématech:  společným jmenovatelem je totiž extremismus (slovníček pojmů: extremismus). V krajních případech se někteří ze stoupenců extremismu mohou inspirovat metodami zahraničních teroristických organizací.

    Když se řekne „totalita“

    Hlavním rysem totalitních režimů je snaha jediné politicko-ideologické skupiny ovládnout a centrálně řídit veškeré dění ve společnosti. Vzniklý totalitní stát se snaží jednak ovládat veřejnou sféru, formovat názory a morálku všech občanů, ale také třeba určovat způsob výchovy dětí. Snahou totalitarismu je přetvořit společnost, vnutit jí vlastní vzorce chování a tím ji co nejsnadněji ovládat. Z toho důvodu totalitarismus neguje předcházející vývoj dané společnosti a následně ji odtrhává od jejích kulturních a náboženských kořenů.  Z národní minulosti si bere jen to, co se mu pro jeho účel hodí.

    Totalitnímu režimu je vlastní přísné a neměnné hierarchické uspořádání. Svoji existenci zdůvodňuje a posvěcuje vlastní ideologií. Ta je monopolizována jako jediný žádoucí způsob vidění světa. Podrobíme-li kteroukoliv takto vytvořenou ideologii objektivnímu historickému posouzení, ukáže se jako nefunkční, pseudovědecká a mylná –  přičemž její konkrétní forma je vlastně podružná. Hlavní roli v ní hrají vždy titíž činitelé: národ, rasa nebo třída (sociální skupina) obyvatelstva. Ve skutečnosti je ideologický systém pro totalitní režim především souhrnem znaků, které usnadňují jeho fungování.

    Ideologie působí žádoucím způsobem jen tehdy, pokud není konfrontována s jinými názory. Proto se totalitní režimy vymezují a vytvářejí obraz nepřítele: člověk jiné rasy, jiný národ nebo zástupce tzv. třídy (tedy sociální skupiny).

    Totalitní režim může často nést vnější znaky demokratického státu: ústava, moc rozdělená na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Skutečnou moc v něm ale drží nejvyšší politické vedení, které ovládá  a schvaluje předem všechny kroky v politice i hospodářství.
    Totalitarismus je produktem dvacátého století. Mezi totalitní režimy počítáme zejména německý nacionální socialismus, komunistické režimy a někdy také italský fašismus.

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Hlavní rysy totalitních režimů


    Definovat totalitarismus obecně ve všech jeho projevech je složité. Teoretici se shodují na čtyřech nepochybných atributech:

    1. Naprostá hegemonie jedné politické strany
    2. Centrálně řízené hospodářství
    3. Rozsáhlá a mocná politická policie
    4. Jediná monopolní ideologie ovládající sféru propagandy


    Jedna z největších autorek teorií totalitarismu, myslitelka německo-židovského původu Hannah Arendtová, napsala, že: „Totalitní hnutí jsou posedlá mánií permanentního pohybu, totalitní hnutí si může uchovat moc pouze potud, pokud se hýbe a uvádí do pohybu vše kolem sebe.“ Totalita usiluje na jedné straně o dosažení vnitřní neměnnosti, je si ale vědoma i popsané potřeby pohybu a mobilizace. Proto nahrazuje pohyb skutečný pseudopohyby, kampaněmi. Totalita vyžaduje neustálé sebeutvrzování a rituální potvrzování: z naší nedávné minulosti můžeme připomenout například oslavy 1.máje, „volby“, oslavy výročí říjnové revoluce v Rusku 7. listopadu, stranické sjezdy, pracovní závazky ke sjezdům, socialistické soutěžení, slavnosti tisku a televize, měsíce solidarity a družby, Svazu československo-sovětského přátelství a mnoho dalších.

    Podívejte se na následující video z 1.5. 1989.

    1_5_1989.flv


    Totalitní režimy se k moci dostávají často legální cestou a zaštiťují se podporu mas. Zpočátku jde dokonce o podporu skutečnou. Nelze například popřít, že v Československu roku 1946 komunisté parlamentní volby skutečně vyhráli a těšili se tedy ze sympatií nemalé části obyvatelstva. Také v ostatních státech východního bloku, v Maďarsku, Polsku, Bulharsku či Rumunsku měli po válce komunisté podporu. Důvody můžeme hledat jak v reakci obyvatel na válku a podíl Sovětského svazu na vítězství nad nacistickým Německem, či ve znechucení nad předválečnou neúspěšnou politikou demokratů a nebo v důmyslné podvratné komunistické snaze využít demokracii ke svým cílům.

    Totality jsou podle svých ideologů dějinně předurčeny. Jimi končí dějiny, protože bylo dosaženo nejspravedlivějšího sociálního řádu či vlády nadlidí. Totality hlásají otevřeně násilí za účelem dosažení tohoto nejvyššího cíle. Jsou centralizovány, aby udržely pod kontrolou masy. Klíčem k udržení moci je vytvoření funkčního systému převodových pák, masových organizací, kontrolních a řídících mechanismů. Dokonalosti je dosaženo tehdy, když se lidé hlídají a kontrolují sami a nepřekračují pravidla, protože si na ně zvykli. Kontrolují se navzájem, aby pravidla nepřekračovali ani jiní.

    Totalita je stabilní díky tomu, že účinně zabraňuje diskusi o alternativě. Cokoliv, co je v totalitě mimo systém, je nepřátelské, pokud to není přímo trestný čin. V totalitě proto není možné získat lidi pro podporu jiného modelu uspořádání společnosti. Nikdo nemůže takový model propagovat a všechny alternativní modely jsou režimní propagandou systematicky difamovány a dezinterpretovány. Díky uzavřenosti země téměř neexistuje možnost jak lidi pro alternativu získat. Přesto se tak nakonec stane. Dokladem nezničitelnosti demokratických idejí je například manifest „Demokracii pro všechny“ z roku 1988 (více: Demokracie pro všechny).
    Dvacáté století dostalo také označení éra vzestupu „masového člověka“. S tímto jevem totalitarismus bezpochyby souvisí. Materiální a civilizační vzestup přinesl prospěch velkému množství lidí. Ti ale často nebyli připraveni samostatně a odpovědně jednat. Následkem toho se cítili odtrženi a osamoceni. Zvláště v období krizí pak byly „masy“ ovladatelné schopnými demagogy.

     

    Problém I.: Termín „komunistický režim“

    Beztřídní komunistická společnost nebyla nastolena ani v jediné zemi, kde vládla komunistická strana. Proto se lze setkat s názorem, že v Sovětském svazu a jeho satelitech existovaly „státně byrokratické režimy“ a že označovat je za „komunistické“ je matoucí a nesprávné. Navíc i samy tyto režimy se nazývaly „lidově-demokratické“ nebo „socialistické“.
    Oba zmíněné pojmy ale podstatu těchto režimů neosvětlují. Vládu v nich pevně držely komunistické strany (či po násilném sloučení se sociálně-demokratickými stranami tzv. dělnické strany) a jednalo se tedy o jejich vlády. Proto musíme adjektivum „komunistický“ chápat nikoliv jako označení typu společnosti ve smyslu marxisticko-leninské ideologie, ale jako prosté konstatování existující moci komunistů.


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Problém II: Totalita nebo autorita?

    Systémem příbuzným  totalitarismu je autoritativní režim. Jde ale spíše o přechodnou organizaci státu, v němž vládne jedinec nebo malá skupina. V takovém státě přetrvává určitá omezená politická pluralita, stát nevnucuje občanům jedinou ideologii a nalezneme tam některé svobodně existující organizace s nepřímým politickým vlivem, jako třeba církve a vysoké školy. Autoritářský režim navazuje na minulost a nepopírá ji. Velmi jasným důkazem odlišnosti od totalitarismu jsou jeho následky. Protože původní struktura politického, hospodářského a společenského systému nebyla narušena, lze po pádu autoritativního režimu poměrně rychle vybudovat či obnovit funkční občanskou společnost. Podle již citované Hannah Arendtové nelze označit ani italský fašistický režim za totalitní, mj. pro malý rozsah represe. A lze i říci, že po jeho pádu bylo možné v Itálii obnovit základy občanské společnosti. Podobně tomu bylo ve Španělsku diktátora Franca. Po jeho smrti se stát bez větších obtíží vrátil k demokracii. Struktura občanské společnosti nebyla zničena.


    Problém III.: My a oni

    V posttotalitní zemi, v případě současné Evropy v postkomunistických zemích, se setkáváme s podivuhodným úkazem. Jakoby prakticky nikdo z obyvatel těchto zemí nepatřil k „temné“ straně. Zdá se, že žádný příslušník bývalých struktur moci, jako ani další obyvatelé  těchto zemí ze všech ostatních vrstev obyvatelstva, nepociťuje vinu či zodpovědnost za minulost. Dochází dokonce k tomu, že ti stejní lidé jsou schopni ukazovat své vlastní křivdy a škody, jimiž je minulá totalitní moc v některé fázi své existence údajně či skutečně poznamenala.
    Lidé žijící v totalitním režimu se na život v něm adaptovali. V prvotní snaze jej přežít mu svoji drobnou či větší podporou umožňovali existenci a vývoj. Posléze si na něj zvykli a nedokázali si představit jinou alternativu pro svůj život.

    V eseji „Moc bezmocných“ z roku 1978 Václav Havel demonstruje adaptační vzorec chování obyvatele totalitního státu proslulým příkladem zelináře. Ten umístí do výkladu heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ To heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být. Tento znak sděluje: „Já, zelinář XY, jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno, je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslušný a mám proto právo na klidný život.“
    Tento princip adaptace může mít samozřejmě i složitější obsah. Je tu dilema nejen „života ve lži“ (viz Havel), ale na druhou stranu i odpovědnosti za druhé a pud sebezáchovy.
    Totalitní režim tedy není diktatura úzké skupiny, ale široce prorostlý a provázaný systém, kde dělení na „my a oni“ platí jen omezeně.

    Problém IV.: „Totáč“

    Než se budeme zamýšlet nad nebezpečími totalitarismu pro demokracii, musíme se vypořádat s jedním problémem. „Totalita“, „totáč“„za totality“ jsou dnes pojmy užívané takřka každodenně jako ustálené pojmenování celého období let 1948-1989 v Československu.
    Mnoho žijících současníků pamatuje dobu totalitních režimů. Předcházející starší historická období jsou vnímána celkem bez konfliktů jako soubor obecně přijímaných informací, tedy kolektivní historická paměť. Na totalitní režimy se ještě vzpomíná, jde tedy o řadu konkrétních zkušeností, individuálních prožitků a vzpomínek, byť zpracovávaných po dlouhá léta lidským vědomím. Tyto prožitky však nehovoří jednoznačně. Byl komunistický režim po celou dobu své existence totalitní? Zamyslíme-li se poctivě nad jeho podobou v různých fázích vývoje, nalezneme řadu nepřehlédnutelných rozdílů.
    Hannah Arendtová považovala období od Stalinovy smrti v roce 1953 až do šedesátých let (kdy napsala svoji knihu „Původ totalitarismu“) za podstatně mírnější, než éru  Stalinova života. Nepovažovala realitu Sovětského svazu v šedesátých letech již za totalitní režim. Rozdíl byl mj. v nižší míře represe či určitém stupni právních jistot, větší otevřenosti světu apod.


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Problém V: Období pozdního totalismu

    Velmi zajímavě popsal potíž s pozdním totalitarismem Václav Havel v již zmiňovaném eseji „Moc bezmocných“ z roku 1978:

    „Hluboká odlišnost našeho systému – co do povahy moci – od toho, co si tradičně představujeme pod pojmem diktatura, ... mne provokuje k tomu, abych pro něj zvolil – čistě pro potřebu těchto úvah – nějaké zvláštní označení. Budu-li ho nadále nazývat systémem post-totalitním, pak ovšem s plným vědomím, že nejde asi o pojem nejvýstižnější; lepší mne však nenapadá. Oním „post-“ přitom nechci říct, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říct, že je totalitní zásadně jinak, než jak jsou totalitní „klasické“ diktatury, s nimiž je v našem povědomí pojem totality obvykle spjat.“


    Havlův pojem „posttotalitní“ se ujal. Ale o jeho vhodnosti je možno polemizovat. Smyslu Havlova uvažování by spíše odpovídal termín jako např. „pozdní totalitarismus“. Běžně se například užívá termín „postkomunistický“ bezpochyby jako vyjádření doby po skončení existence komunistického režimu.
    Jádro Havlovy úvahy ale platí. Vývoj komunistické moci má různé fáze. Snad je možno říci, že období vlád silných osobností jako byl Hitler či Stalin nebo období budování a stabilizace režimů (přelom čtyřicátých a padesátých let v Československu) byly totalitními diktaturami. Po upevnění a stabilizaci moci nastávala složitější období.


    Zaškrtněte správnou odpověď.

    TOT_02.swf

    Komunistický režim v Československu v jeho pozdní fázi se vyznačoval morálním oslabením celé společnosti. Nadšení a motivace, která provázela režim v jeho raném období, se zcela vytratily. Toto období se ale nadále vyznačuje potlačováním odlišných či protichůdných myšlenek a názorů, než jaké udávala oficiální ideologii diktovaná komunistickou stranou. Pokud někde došlo k projevům těchto myšlenek, například ve formě  divadelní hry,, samizdatové literatury, hudební skladby nebo ojedinělého článku v legálním tisku a podobně, stalo se tak nedopatřením, či slábnutím represí nebo pod nátlakem ze zahraničí.

    Generální tajemník Ústředního výboru KSČ Miloš Jakeš v roce 1989 potíže režimu s kritiky popsal takto:

    Poslechněte si ukázku.

    Milous_Jakes.mp3


    V československém případě je pozoruhodné, že ve zhruba dvacetiletých cyklech se objevují krize: roku 1968 (dvacet let po převzetí moci komunisty) nastává liberální fáze a její potlačení, opět po dvaceti letech na konci osmdesátých let vítězí liberální revoluce zdola, využívající vnějšího oslabení režimu. Ale v případě nacistického Německa ani stalinistického Sovětského svazu asi takové cyklické krize nenajdeme. Přes všechnu snahu, zobecnit jevy v totalitních režimech, je patrné, že vývoj jednotlivých zemí byl rozdílný. Určující není ideologie, ale kulturní tradice, stupeň hospodářského vývoje i historická zkušenost té které země.

    Zaškrtněte správnou odpověď.
    TOT_03.swf

    Srovnání různých forem a mechanismů totalitních režimů

    Totalitní režimy jsou známy dvěma svými hlavními proudy: nacismem a komunismem.



    Nacistická ideologie kombinovala prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu,  fašismu, rasismu (zvláště antisemitismu) a eugeniky. Německý nacismus rozpoutal druhou světovou válku a zorganizoval holocaust židovského obyvatelstva Evropy. Konec německého nacistického státu znamenala jeho vojenská porážka v roce 1945. V následujících desetiletích tuto ideologii uctívaly extrémní síly v různých zemích. Stala se ale, stejně jako její atributy, zcela společensky nepřijatelnou.

    Komunistická ideologie hlásá a požaduje společné vlastnictví a odmítá třídní rozdíly mezi lidmi. Její stoupenci se nazývají komunisté, v mnoha zemích zpravidla sdružení do politické strany. Druhým významem slova „komunismus“ je stav beztřídní společnosti, o který komunisté všemi prostředky usilují. Předchůdcem komunistického hnutí byla socialistická hnutí. Komunistickou ideologii formulovali Karl Marx a Friedrich Engels. Byli to oni, kdo vnesli do programu hnutí revoluční, násilný charakter, kterým se vynucovalo zrušení vykořisťování. Revoluční levice získala moc poprvé v listopadu 1917 v Rusku pod vedením V. I. Lenina. Ve dvacátých letech vznikaly v mnoha zemích komunistické strany, které se podřídily vedení Komunistické internacionály v Moskvě. Po druhé světové válce komunismus ovládl řadu zemí zejména střední a východní Evropy. Sociální spravedlnost ale komunistické režimy prosazovaly násilnými metodami, neefektivně a na úkor části obyvatelstva. Na konci osmdesátých let se většina komunistických režimů zhroutila. Komunistická ideologie si uchovala, vzhledem k sociálním programům a rovnostářství, u části lidí jistou teoretickou atraktivitu. Je tomu i přesto, že ve světě dodnes existují státy, hlásící se k marxistické ideologii. Režimy ovládající Kubu, Severní Koreu nebo Čínu nepředstavují z různých důvodů příklady hodné následování. A mimochodem ukazují národní odlišnosti ve využívání ideologie a potvrzují tak nesnadnost přesné definice totalitního státu.


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Sonda do české minulosti a mechanismu komunistického režimu jako zobecnění některých principů totalitních režimů.


    Jazyk i hrozby totalitních projevů dnes až překvapují svojí jednoduchou přímočarostí:

    „Někteří soudruzi mluvili o tom, že prostí lidé, členové strany, se ptají: Nakonec komu máme tedy věřit? Straně věřte, soudruzi! (Potlesk.) Jestli tam a onde se vyskytne zrádce a škůdce, špion a agent, nepřítel, jestli tam delší nebo kratší dobu řádí, jestli se nepodaří ho okamžitě odhalit, to není vinou strany, soudruzi, ale strana právě tím, že nakonec tyto živly odhalí, s těmito živly nemilosrdně zúčtuje, ukazuje, že je na svém místě a že si zaslouží důvěry svého členstva a důvěry celé naší pracující třídy a pracující veřejnosti. Ještě žádnému, žádnému z agentů a zrádců u nás stromy do nebe nenarostly a neporostou. (Potlesk.) Nakonec na každého z těch lotrů dojde. Na každého dojde a každého stihne zasloužený trest. […] (Dlouhotrvající potlesk.) V Komunistické straně Československa mohou delší nebo kratší dobu řádit různí Šlingové a spol., může hrát dlouhou dobu významnou roli osoba v podobě Švermové, ale nakonec to praskne, poněvadž vedení strany ve svém jádře je věrno věci dělnické třídy. (Dlouhotrvající potlesk, všichni vstávají, výkřiky: Ať žije soudruh Gottwald! Ať žije Gottwaldovo předsednictvo! Dlouhotrvající potlesk.)“
    Ze zprávy Klementa Gottwalda pronesené na zasedání ÚV KSČ 22. února 1951.

     

    „Naše demokracie je třídní a naše svoboda je třídní. To znamená, že pro diskuzi je u nás plná svoboda, probíhá-li v socialistickém duchu“
    Antonín Novotný, Rudé právo 30. 9. 1967.

     

    Způsob, jakým vnímali totalitní režim kriticky myslící občané, může zprostředkovat ukázka z knihy Obnovení pořádku Milana Šimečky z roku 1977. Tzv. reálný socialismus charakterizoval takto:

    „Je to totální pořádek, ne ve smyslu řádu ale jakési politické uklizenosti, kde musí být všechno aspoň navenek na svém místě a jevit se jako neotřesitelný soulad všech věcí... V domě reálného socialismu ví každý přesně, kam jaké dveře vedou, jaké místo je komu vymezeno, jaký časový rozvrh tu vládne, jak se máme chovat, abychom dostali k večeři větší kousek masa... Historický smysl tohoto pořádku je v jeho formální existenci. V obyčejném životě, mimo politický pořádek, vládne samozřejmě nepořádek, který je všem na očích. Je to nepořádek ve všech funkcích sociálních institucí, nepořádek v hospodářské sféře, v zásobování, službách, v lidských vztazích atd.“

     

    Proč totalitní režimy vlastně nikdy úplně neuspěly?

    Totalitní forma státu je permanentní mobilizací. Není možné ji trvale udržovat po dlouhou dobu. Nelze trvale udržet občany násilím v klidu. Jedním z nejznámějších symbolů totality a studené války byla tzv. berlínská zeď. Vybudovali ji 13. srpna 1961 se souhlasem N. S. Chruščova vládci východního Německa ve snaze zabránit odlivu lidí na Západ.  Tehdejšímu pozorovateli by se mohlo zdát, že Německá demokratická republika tímto krokem upevnila svoji moc a prokázala svoji neochvějnou suverenitu. Ve skutečnosti se stalo toto uvěznění vlastních občanů, a následné zabíjení uprchlíků při pokusech překročit zeď, přiznáním vlastní prohry. Vládcové NDR ve skutečnosti jakoby říkali: „Nezískali jsme pro naši věc vlastní občany a musíme je hlídat, aby z našeho státu, s údajně nejspravedlivějším společenským řádem, neutekli.“ Takto hlídat vlastní občany nelze navždy. Proto zeď musela padnout. Trvalo to sice téměř třicet let, ale již v momentě jejího vztyčení bylo jisté, že k tomu jednou dojde.



    Sociolog Ivo Možný ve svém slavném eseji „Proč tak snadno?“ brilantně načrtává zhruba tuto hypotézu: Ke společenské změně na konci roku 1989 v Československu došlo v důsledku selhávání systému. Neplnil již ty funkce, pro které jej občané chtě nechtě akceptovali. Zastaral a ukázal se být neužitečným. Proto dosud pasivní občané začali naslouchat výzvě k nápravě či budování nového uspořádání  společnosti.
    Nelze zabránit lidské vůli, aby odhodila to, co jí není přirozené, co odmítá.

     

    Totalitní ideologie jako ohrožení, resp. jako alternativa demokracie.

    Totalitní režim je s demokracií zcela neslučitelný. Proto pro ni představuje smrtelné nebezpečí. Jak jsme si ukázali, totalitní hnutí a stát programově a s oporou v zákonech ničí občanskou společnost, tedy na něm nezávislé komunity, organizace a spolky lidí s jinými názory. Pokud dojde k jejímu naprostému zničení a rozvrácení, lze ji obnovovat jen velmi těžko. Právě československé, respektive české potíže s obnovou funkčního demokratického a otevřeného hospodářského systému mohou být mimo jiné důkazem, že zde dlouhá léta existoval skutečně totalitní režim.
    Totalita se projevuje v životě demokratické společnosti dvěma způsoby. Za prvé jako vzpomínka. Může se jí využívat účelově jako politického strašáka a je prezentována jako doba utrpení a útlaku.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Miloslav Vlk (1925), pamětník komunistického režimu a politický vězeň v období 50.let 20.století, vzpomíná na toto období takto:

    Podívejte se na následující video.

    miloslav_vlk.flv

    Nebo na druhé straně může být zdrojem nostalgických vzpomínek na dobu údajné stability. Každý může najít několik zdrojů této nostalgie: lidem se k té době vážou i příjemné osobní vzpomínky. Například nadpor. v.v. Jan Bugel vzpomíná na dobu komunismu slovy:

    Poslechněte si ukázku.

    jan_bugel.mp3

    Svou roli  hraje také běžný psychologický jev potlačování negativního. Komunistické zřízení bývalého Československa je dnes mnohými lidmi vnímáno jako mnohem jednodušší svět, ve kterém existovala jasná polarita, centrální hodnoty a jasně srozumitelná pravidla.


    Je reálná hrozba totality?

    Totalitní ideologie se snaží o ovládnutí státu. V dobře fungující demokratické společnosti nemají nedemokratické skupiny šanci na otevřenou mocenskou změnu. Proto se snaží získat pozice legálními nástroji politické soutěže: propagací svých idejí, využíváním problémů demokracie k její kritice a nakonec k získávání legálních pozic. Vývoj není zdaleka jednoduchý. Strana s názvem Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa v devadesátých letech dosáhla zastoupení v parlamentu a vzbuzovala nechuť a obavy demokratů. Rafinovanou demagogii nedokázali lidé zpočátku prohlédnout, později již ale jednoduchý populismus nefungoval. Snad je to dokladem jistého pokroku dosaženého českou společností.
    Ale budoucnost ohrožují vždy nové hrozby. Objevují se pravicoví i levicoví extrémisté a vyloučeny nejsou ani další síly. Využívají vzrůstající nedůvěry občanů k politikům a obav z ekonomické krize. Nejistota vyvolává otázku po schopnosti demokracie řešit aktuální problémy doby. A to může být počátek potíží.
    Cestou je efektivní a důvěryhodné úsilí o vyřešení problémů jako jsou korupce či (ne)efektivita správy státu. Zdravý stát a zdravá demokracie se totiž totality bát nemusejí.
    Podívejme se společně na momenty, kdy v naší historii zvítězilo nedemokratické zřízení. Odtržení území  Sudet Československu roku 1938 a okupace 15. března 1939 nebyly způsobeny pouze vnějšími faktory, ale i včasným neřešením otázkek národnostních menšin, nepružným přístupem k efektivní obraně území i deziluzí z neprůhledné politiky první republiky. Za vítězstvím totality v únoru 1948 zavinila zase slabost a špatná akceschopnost demokratů, jejich pasivita, kompromisnictví vůči totalitním silám a malá odvaha bránit demokracii. Demokracké zřízení  nebylo v té době pro občany atraktivní. Respekt vzbuzovala sebejistota komunistů, kteří znali prý recepty na řešení všech potíží. Dokázali dovednědně využít možností demokracie, aby ji pak jejími vlastními prostředky podkopali.
    Všeobecným problémem demokratů je slabá schopnost přemýšlet dopředu, čelit novým rizikům a ohrožením. Pokud se dnes mluví o totalitě, představy sklouzávají do minulosti, ale budoucí možná totalita by měla určitě zcela jinou podobu.


    Napište odpověď do textového pole.

    Co podle Vás nejvíce obrožuje demokracii?

     

    Demokracii nepochybně ohrožuje její možná slabost. Od roku 1990 jsme se mohli naučit jedno: systém sám o sobě není řešením. Nestačí zavést principy pluralitní demokratické společnosti a svobodné tržní hospodářství a ostatní bude přidáno. Budoucnost demokracie ohrožuje nedůslednost a nevědomé či úmyslné chyby účastníků politické soutěže, jež se nazývá parlamentní demokracie.
    Podle Arendtové se může uchytit totalitní hnutí (jako předfáze totalitního režimu) tam, kde se nacházejí nepovšimnuté masy, ochotné se politicky organizovat. Skutečně politicky angažovaná je totiž zpravidla jen menšina obyvatel. Pokud se někomu podaří získat na svou stranu „mlčící většinu“, lhostejnou masu, může zvítězit.
    Nebezpečím pro demokracii může být lhostejnost lidí, jejich malá podpora demokratických mechanismů, které pak mohou ovládnout totalitní hnutí a přetvořit stát v totalitní režim. Ale totalitarismus není jen  problémem „mas“. Nejsou vůči němu imunní ani intelektuálové a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Výstražným příkladem z dějin totalitního režimu v Československu je například aktivní účast elit, vyrostlých v letech idealizované první republiky a původně nekomunistů, na politických procesech po únoru 1948. Prokurátor Urválek, známý z procesu se „zrádci strany“ Rudolfem Slánským a dalšími, náměstek ministra spravedlnosti Karel Klos nebo státní prokurátor Bohumil Ziegler, ti všichni vystudovali práva na Karlově univerzitě a do KSČ vstoupili v roce 1945. Prvorepublikovým právníkem byl  i prokurátor Karel Vaš, který poslal na smrt nevinného generála Heliodora Píku.
    Otázka morální pevnosti, svědomí a osobní statečnosti je výzvou pro všechny.


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 7
    Ukázat pouze téma 7

     

     

    Slovníček pojmů


  • 8
    Ukázat pouze téma 8

    Modelové aktivity pro výuku


  • 9
    Ukázat pouze téma 9
  • 10
    Ukázat pouze téma 10