Osnova témat

  •  
     

    Demokracie a feminismus

     

     

    Již po dvě desetiletí opět používá česká společnost nálepku demokratická. Přihlásit se k této nálepce znamená přijmout také určitý soubor představ o společnosti a o světě. Přijmout určité principy, na jejichž základě společnost funguje, a které platí pro všechny její členy: jak pro muže, tak i pro ženy. Jsou tyto zásady a principy ve společnostech, které používají označení demokratické, důsledně uplatňovány?

    V této lekci se zkusíme společně zamyslet nad následujícími otázkami:

    • Jak je možné, že se i v demokratických státech neustále upozorňuje na nerovnosti mezi muži a ženami?
    • Čeho se tyto nerovnosti týkají?
    • Jaké jsou jejich příčiny a jakými (ne)demokratickými nástroji jsou nebo mají být odstraňovány?
    • Má feministické hnutí v demokratických společnostech stále své místo (opodstatnění)?

     

    Škodí feminismus v demokratické společnosti?

    Na existující rozpor mezi hlásanými principy demokracie a skutečností upozorňují také hlasy vycházející z různých feministických hnutí. Ti, kteří se hlásí k jednomu ze současných feministických trendů, upozorňují, že před sebou máme ještě dlouhou cestu, chceme-li dosáhnout faktické rovnosti a rovných podmínek pro všechny členy společnosti. Jak jste sami mohli zaznamenat, v české společnosti se povětšinou feministická kritika nesetkává s přílišným pochopením, ani ochotou k diskuzi. Jedním z posledních mediálně známých pokusů, jak upozornit na „škodlivost“ feminismů, je aktivita paní Hužvárové, která se rozhodla napsat dopis poslancům a poslankyním, aby nehlasovali pro antidiskriminační zákon:

    Zkrácená verze dopisu poslancům (a také poslankyním, ačkoli ty osloveny nejsou):

    Vážený pane poslanče,

    jmenuji se Dominika Hužvárová a chci Vás informovat o nové aktivitě a požádat Vás o způsob hlasování u antidiskriminačního zákona. Do konce února bude spuštěna doména www.stopfeminismu.cz. Cílem této domény je ukázat, že feminismus je aktivitou, která již splnila své původní cíle a její nové cíle škodí nejen mužům, ale i ženám.

    Již dlouhou dobu jsou mi feministky nesympatické, protože zcela opomíjí ženskou stránku a svojí povahou jsou jejich požadavky podobné požadavkům totalitárních režimů. Určují totiž jediný způsob chování, jediný způsob uspořádání ve vztahu a v rodině a jedinou definici úspěšné ženy. (...) To, co ale rozhodlo, že se angažuji ve snaze omezit toto hnutí, byl nedávný článek v jedněch novinách. Zde jsem se dočetla, že Evropská unie navrhuje, aby výrobci pracích prášků, přípravků do kuchyně a úklidových prostředků měli zakázáno využívat ženy v reklamě. Údajně taková reklama utvrzuje diváky, že podřadnou domácí práci provádí vždy žena a ne muž. Považuji to za hloupost. To, že se o domácnost stará více žena než muž je dané větším smyslem ženy pro pořádek a je dobře, že žena takový smysl má. Domácí práce nejsou podřadné, takto je označily pouze feministky. Žena, která se dokáže starat o svého partnera a o své děti, je díky těmto tvrzením společensky hodnocena hůře než žena, u které je na prvním místě její kariéra. To je ale nový společenský nátlak na ženy, jak se musí chovat.

    V minulosti feminismus bojoval za to, aby dal ženám možnost výběru. Dnes žena může budovat kariéru nebo se může starat o rodinu. Má možnost volby a to je dobře. Feminismus však svými dalšími novými požadavky nyní ženám možnost volby bere. Snižuje hodnotu ženskosti a říká ženám, že chtějí-li být společensky vážené, musí uspět ve světě mužů. Pokud se  tak ženy rozhodnou, možná se stanou finančně soběstačné. Stanou se však šťastné? (...)

    Obracím se na Vás dnes z důvodu schvalování antidiskriminačního zákona. Předem říkám, že zákon jsem nečetla a nemám ani právní vzdělání, abych ho mohla posoudit. Pouze jsem si přečetla určité komentáře novinářů při přípravě stránek www.stopfeminismu.cz. (...)

    Chci Vás tímto požádat, abyste zvážil možnost nepřijetí tohoto zákona. Zákon se snaží nastavit spravedlnost v mezilidských vztazích a snaží se je regulovat ve jménu rovnosti a spravedlnosti. Podle mne vztahy mezi lidmi jsou fakticky dohody. A dohoda, ač si to mnozí včetně feministek myslí, nemá být spravedlivá. Dohoda má být především oboustranně výhodná. Pokud použiji extrémní příměr, vztah mezi masochistou a dominou je vztah velmi nespravedlivý. Je to ale vztah oboustranně výhodný a oběma stranám vyhovuje. (…)

    Já chci být ženou a chci, aby muž byl MUŽ. (…)

    Žádám vás tímto, nepřijímejte zákony, které nepůjde dodržovat a přináší toho jen málo dobrého. (...)

    V Havířově dne 18. 2. 2009

    Dominika Hužvárová

    zdroj: http://www.stopfeminismu.cz/?page_id=379

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    fem_01.swf
  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Feminismy a jejich místo v demokratické společnosti

    Feministické hnutí od počátku usilovalo o naplnění deklarovaných principů demokracie, které ale v moderních společnostech v mnoha oblastech zůstávaly spíše v promluvách, než aby se staly praxí. První osobnosti feministického hnutí zejména reagovaly na kontrast mezi sílícím úsilím o zavádění demokratických principů a obecném zhoršení pozic žen v moderních společnostech. Ustavení moderní, průmyslové společnosti s sebou také přineslo změnu sociálního řádu (více: Moderní sociální řád). Tento řád „uvěznil“ ženu v soukromé sféře sociálního života a učinil z ní nesvéprávnou a podřadnou členku společnosti (Netýkalo se všech žen stejně, chudé ženy musely často pracovat, aby rodina vyžila. Zavedený řád, definující muže jako živitele a ženu jako pečovatelku, to ale nenarušilo).

    Za počátek feministického hnutí je považováno vystoupení žen  v průběhu  francouzské revoluce s požadavkem naplnění jejích hesel také pro ženy. Představitelé konventu a propagátoři sloganů „rovnost, svornost, bratrství“ na tuto aktivitu zareagovali popravou vůdkyně ženského hnutí Olympe de Gouges a zákonným omezením práv žen. O století později pokračuje první vlna feminismu (více: První vlna feminismu) bojem sufražetek  za získání volebního práva pro ženy ve Velké Británii. První vlna se také nevyhnula českým zemím (více: Feministické hnutí v Čechách), kde se k jejím myšlenkám a úsilí hlásilo mnoho významných osobností – např. Františka Plamínková, Eliška Krásnohorská, Vojta Náprstek, T. G. Masaryk. Zaměřovali se jak na zvýšení vzdělanosti žen, tak také prosazení získání volebního práva a možnost být zvolena. První vlna feminismu ustoupila do pozadí důsledkem hospodářské krize a nástupu fašismu.

    Druhá vlna feminismu (více: Druhá vlna feminismu) reaguje na společenský vývoj v rozvinutých průmyslových zemích západu. Hospodářský růst opět začal podporovat tzv. „tradiční model rodiny“ a tlačit ženy zpět do soukromé sféry. Feministické hnutí vychází z širší kritiky společnosti 60.let 20.století ve Spojených státech, která problematizovala kapitalistické uspořádání společnosti. Feministické myšlení se brzy etablovalo v nejrůznějšách kruzích a pomocí ukotvení v akademickém prostředí usilovalo o zlepšení pozice žen ve společnosti. Druhá vlna např. přinesla ženám možnost rozhodovat o svém těle.

    V současné době již nelze hovořit o jednotném směru feministického myšlení.  Existuje množství směrů, které zahrnují jak feminismus radikální tak také například mužský (více: Současné trendy feministického myšlení ). Za největší přínos feministického myšlení lze považovat schopnost překonat dosavadní biologické chápání pohlaví a místo něj pracovat se společensko-vědním konceptem genderu (více: Gender).

    Podívejte se na ukázku z pořadu Ženský hlas moderovaného Ester Kočičkovou – kdo je to feministka či feminista? Hosty jsou Sára Saudková a Petr Holub. Petr Holub v této debatě zastupuje feministicky smýšlející muže. Sára Saudková jako „antifeministka“.

    Podívejte se na následující video.

    video%201.flv

     

    Zaškrtněte správné odpovědi.

    fem_02.swf

    fem_03.swf

     

    Feministé a feministky v české společnosti tedy existují, ale jejich obraz a přijímání je naprosto odlišné, než jaké zažívali představitelé a představitelky první vlny feminismu.

    Socialistické země v Evropě zažily od druhé světové války odlišný vývoj. Emancipace žen v podobě participace na trhu práce, přístupu ke vzdělání či v legislativě byla implementována shora. Poválečná potřeba pracovní síly a pozdější potřeba rodin získání dvou příjmů pomáhala ustavit „normálnost“ ženy jako pracovnice, ale tímto procesem z ní nebylo sňato břímě domácích prací a péče o blízké. Tato soukromá sféra zůstala onálepkována jako povinnosti čistě ženské. V kontextu politických svobod bylo postavení žen velmi omezené, stejně tak jako většiny mužů. Paradoxně, důsledkem tohoto procesu, panovalo vědomí rovného postavení mužů a žen.

    Na počátku 90.let, kdy se česká společnost začala hlásit k principům demokracie, došlo v otázce rovnoprávnosti mužů a žen v podstatě ke kroku zpět. Příčin tohoto vývoje bylo několik. Za prvé, ženský aktivismus byl spojen s obrazem soudružek či (symbolicky zneužívaným) Mezinárodním dnem žen. Za druhé, se začaly objevovat pokusy o znovuuplatnění nostalgického modelu muže živitele a ženy v domácnosti. Za třetí, feminismus byl české společnosti představován nekompetentními jedinci s povrchními znalostmi.

    Vznikl tak obraz „ošklivých“ feministek, které společnosti spíše škodí. O mužích feministech se v této době příliš nemluví.

    S nepřijetím soudobých směrů feministického myšlení v české společnosti souvisí také představa, že české ženy jej vlastně již nepotřebují. Převládl názor, že v české společnosti nerovnosti na základě genderu neexistují a není potřeba situaci nijak kriticky analyzovat. Není třeba diskutovat o tématech, které feministické směry přináší a snažit se něco měnit. Dle oponentů a oponentek feministických hnutí žijeme v demokratické společnosti, jejíž principy a hodnoty platí stejně pro všechny členy. Zároveň také roste tlak na záchranu „tradiční“ rodiny.

    Je ale česká společnost ve skutečnosti tak demokratická, jak sama sebe prezentuje?

    Analýzou výše uvedeného dopisu si ukážeme, že to tak jednoznačné není. Nejprve si vzpomeňte na požadavek, že má být žena ŽENOU a muž MUŽEM. Autorka dopisu zde pracuje s existujícími genderovými stereotypy, proto nemá potřebu definovat, co to vlastně znamená. Genderové stereotypy nás výrazně ovlivňují nejen v tom, kým vlastně máme být, ale mají také vliv na to, jak nás hodnotí naše okolí a lidé, s nimiž se setkáváme. Dle autorky existuje jedna představa, co znamená být mužem nebo ženou. Je existence takovýchto představ v souladu s principy otevřenosti, rovnosti, svobody a důstojnosti, na nichž stojí koncept demokracie?


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Pojďme se podívat, co to znamená být ženou a mužem dle jiných osobností: Popis Sáry Saudkové v pořadu Ženský hlas o tom, jaká je role ženy:

    Podívejte se na následující video.

    video%202.flv

    Napište odpověď do textového pole.

    Souhlasíte s tímto názorem? Odpovídá vaším představám? Naplňujete vy nebo vaše partnerka tuto představu ve svém životě? A co jiné ženy, které znáte (v rodině, u příbuzných, přátel), zapadly by do té jedné „kolonky“?

     

    Útržek rozhovoru moderátorky, zpěvačky a feministky Ester Kočičkové a nejznámějšího „šovinisty“ Josefa Hausmanna z Magazínu DNES 12/2010:

    Kočičková: Vy to zase házíte do jednoho pytle – ženská jen tělo, chlap jen peníze...

    Hausmann: Chlap samozřejmě může mít panděro a je to ohavný, ale na rozdíl od ženy má možnost vykompenzovat to finančně.

    Kočičková: Vy si myslíte, že všechny ženy potřebujou od muže peníze? Já jsem je zatím nikdy nepotřebovala.

    Hausmann: Vy jste mě nepochopila. Chlap může být šerednej, tlustej, ale v podobě peněz má pořád trumf.


    Je dnes tak jednoznačné, co to znamená být mužem a ženou?

    Často diskutovaným fenoménem spojeným s genderovými stereotypy, jehož příčina bývá často hledána v genetickém vybavení jedinců, je nevěra.

    Porovnejte dvě tvrzení:

    Josef Hausmann v rozhovoru pro magazín MF DNES uvádí, že: „Nevěra mužů je jako fyzikální zákon. Voda teče z kopce, muž je nevěrný.“ Na dotaz redaktorky, zda tedy také žena může být nevěrná, odpovídá: „Žena tu nevěru nemá v genech. Vy na to nemáte povahu.“

    V květnu (1. 5. 2011) vyšla v Mladé frontě zpráva o výzkumu týmu psychologů z Holandska, jehož závěrem je, že mnohem větší roli než pohlaví při nevěře hraje míra úspěchu a to, jak vlivní jsme a jak vysoké mínění o sobě díky tomu máme. Noviny citovaly vedoucího výzkumného týmu: „Pravděpodobnost, že dojde k nevěře, je tím větší, čím mocnější a vlivnější dotyčný či dotyčná je.“.

    Směry v rámci tzv. třetí vlny feministického myšlení usilují o skutečnou možnost volby jak pro ženy, tak pro muže. Usilují o to, aby principy demokracie byly konečně realizované. Upozorňují, že uplatňování genderových stereotypů ovlivňuje životy a zkušenosti současných mužů a žen, neboť jim poskytuje velmi podrobný návod na život. Ten konkrétní návod je předkládán právě dle jedincovy identity definované na základě pohlaví.

    V úvodním dopise poslancům a poslankyním se autorka pozastavuje nad podporou, jež představitelé feministických hnutí věnují mediální prezentaci kariérně úspěšné ženy. Dle jejího názoru toto úsilí degraduje ženy v domácnosti a činnosti, které vykonávají. V tomto argumentu se ukazuje neznalost a nepochopení současného feministického úsilí. Kariérně úspěšné ženy jsou zdůrazňovány zejména proto, že nespadají do genderově stereotypního obrazu a jejich prezentace rozšiřuje paletu toho, co to znamená být ženou.

    Kritické uvědomění existence stereotypů poskytuje širší možnost volby při utváření svého života. Svoboda volby, právo na sebeurčení, tolerance a respekt jsou součástí konceptu demokracie, a tak by neměly být obsaženy pouze v tom, jakou značku auta či barvu domu si zvolíme, ale zejména v tom, že se sami svobodně rozhodneme, kým chceme být. Co to pro nás znamená být ženou či mužem.

    Při kritice feminismů se neustále hovoří o tom, jak tato ideologie škodí zejména mužům. Koncept aktivního otcovství je ale ukázkou pravého opaku, neboť upozorňuje na fakt, jak nedemokratické je vylučovat určité jedince z intimních vztahů s dětmi pouze na základě jejich pohlaví.

    Nezapomínejme, že také muži jsou součástí sociálních nerovností a ne všichni muži jsou těmi, kdo mají ve svých rukou moc, zdroje a majetek. Vysoké pozice zastává pouze menší část mužů, tzv. hegemonních mužů, ale značná část mužů ve společnosti charakteristiky toho „správného mužství“ již nenaplňuje. V důsledku globálních ekonomických procesů se tak ukazuje, že je velmi obtížné pro mnohé muže naplnit představu hegemonního mužství.

    V tomto kontextu stále více roste význam alternativních obrazů mužství. Nejčastěji je jako protipól hegemonního mužství stavěno tzv. mužství přeháněné. Americký sociolog Elijah Anderson ve své studii popsal, jak muži reagují na své znevýhodnění (život v ghettu) důrazem na takové aspekty mužské identity, které jim „zbývají“ – agresivita, násilí, ochota jít do konfliktu. Násilí slouží jako nástroj, jak překonat frustraci a konstruovat a utvrzovat své mužství. Také podle jiných autorů a autorek se přeháněné mužství v podobě násilí obrací jak proti ženám, tak proti dalším mužům.

    Na druhou stranu, muži těží z tzv. patriarchální dividendy, kterou disponují jen proto, že jsou řazeni k mužskému pohlaví, které je pokládáno za silnější, dominantnější a jehož členové jsou ve společnosti hegemony. Zaběhnutý stereotyp muže a maskulinity také přináší „výhody“ mužům v oblasti jejich sexuality. V mnoha společnostech funguje dvojí standard sexuality. Ženy a muži jsou za své sexuální a partnerské chování hodnoceni odlišně. Zatímco muž může mít více partnerek a mnohdy je za to společností oceňován, žena je při mnohem menším přiznaném počtu partnerů hodnocena jako běhna a je stigmatizována.

    Ale zpět k existujícím genderovým nerovnostem. Tedy konkrétně těm, které v demokratické společnosti staví bariéry v pro muže „netypické“ oblasti života péči.

    Zaškrtněte svůj názor.

    fem_04.swf

     

    Péče, ať už je věnovaná komukoliv, je pokládána za ženskou činnost. Odůvodňováno to je tím, že péče je posláním ženy, ať už to tak určil Bůh či příroda. Muž k tomu dle stereotypního uvažování nemá dostatek schopností, jeho úkolem je rodinu zabezpečit a později dohlížet na vzdělání dětí. V posledním desetiletí se ale definice otcovství mění. Objevuje se koncept aktivního otcovství, který zahrnuje muže, kteří se chtějí podílet na péči o své potomky mnohem intenzivněji a ne sloužit pouze jako „každoměsíční oslíček“.

    Napište odpověď do textového pole.

    Pokud jste žena, chtěla byste, aby váš partner zůstal na rodičovské dovolené? Pokud jste muž, byl byste na tuto roli připraven? Poskládejte si argumenty proč ano, proč ne a napište je do rámečku.

    (Možnou inspiraci k této otázce můžete nalézt například v některém z dílů cyklu MPSV „Táta jako máma“ - http://www.mpsv.cz/cs/2762)


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Vnímání otce jako neschopného pečovatele lze fakticky doložit na případech svěřování dětí do péče rodičů po rozvodu. Ve více jak 90% případů je dítě svěřováno do péče matky. V kontextu předchozích odstavců pak už ani nezarazí, že v mnoha případech se tak děje po vzájemné dohodě rodičů. Soudy už fungují „pouze“ jako rozhodci časového rozvrhu návštěv u otce a dělení majetku. Oba partneři přichází k soudu s představou, kdo z nich je ten vhodný pečovatel, ačkoli tato představa nemusí být v souladu se vztahem k potomkovi či potomkům. Do jaké míry je rozhodnutí svobodné, když je ovlivňováno existujícími genderovými předsudky a stereotypy?

    Na druhou stranu, v souladu s nerovným přiřazením péče členům společnosti na základě jejich pohlaví, jsou to muži, kdo získávají snazší pozici se z otcovství a péče o potomky vyvázat. Péče, zabezpečení a výchova dětí pak zůstává plně na matkách. Příklad opuštěných dětí může sloužit jako další ukázka nerovného přístupu k ženám a mužům. Společnost odmítnutí rodičovské role jakoby mužům toleruje, ale ženám prakticky nikdy. Pokud žena dítě opustí nebo nechá svěřit do výchovy otci, dočkáme se pobouřených zvolání: „Jak matka může opustit svoje dítě?“. Pokud tak učiní muž, nejsou reakce tak negativní, ale mnohem mírnější, ba občas jsou i muži omlouváni: „Byl na to ještě mladej, starat se o rodinu. Taková mladická nerozvážnost.“. Zde se opět ukazuje, jak je každodenní praxe v rozporu s demokratickými principy, k nimž se hlásíme. Součástí demokracie je jak svoboda, tak také zodpovědnost, přičemž tyto principy by měly být pro všechny občany stejné. Zodpovědnost vůči dětem a sociální tlak na její naplňování jsou ale odlišně uplatňovány vůči ženám a mužům.

    Další otázka, která se ve spojení feminismů a demokratických principů objevuje, je ocenění domácích prací. Je degradace určité činnosti ve společnosti v souladu s demokratickým pohledem na svět?

    Dle názoru autorky úvodního dopisu důraz na kariérně úspěšné ženy degraduje ženy v domácnosti a činnosti, které vykonávají. Nicméně, pokud nemáme pouze stereotypní vidění světa, pak tímto zdůrazňováním nemusí být devalvována žena, která se rozhodne věnovat výchově dětí a péči o ně, partnera a domácnost. Naopak, jsou to právě feministické aktivistky a aktivisti, kteří upozorňují, že toto je náročná práce, kterou společnost nedoceňuje. Nedocenění spočívá již v nastavení moderního sociálního řádu, který činnosti vykonávané v domácnosti nedefinuje jako práci (která má hodnotu v ekonomickém systému), ale jako péči (tedy ne-práci, neboť péče nebyla uznána za součást ekonomického systému).

    Značná část práce, kterou vykonávají ženy je tedy vyřazována z ekonomického systému a je tak snižována její hodnota. Ale ani ženy, které vstoupí na ten „opravdový“ trh práce to nemají jednoduché.

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    Představte si situaci přijímacího pohovoru. Uvažují zaměstnavatelé stejným způsobem o ženách a o mužích? Chtějí po nich vědět (ačkoli ze zákona nesmějí), zda plánují či už mají malé děti? Hodnotí v tomto kontextu jako rizikovějšího pracovníka matku tří malých dětí či otce tří malých dětí?

    fem_05.swf

     

    Pohled na ženu jako matku a pečovatelku v rámci trhu práce, se výrazně obrací proti ženám a ústí v diskriminaci jedinců na základě genderu. Pro zaměstnavatele není žena hodnotnou pracovní silou, neboť bude nebo je matkou. Jako potenciální matka, která odejde po určité době na mateřskou dovolenou, je vnímána každá žena. Zaměstnavatel předpokládá, že matka bude chtít s dítětem zůstat doma co nejdéle, z jeho pohledu se ocitá v situaci, kdy po několika letech bude nucen zaměstnat pracovnici se znehodnocenou kvalifikací, která tři či čtyři roky stagnovala a neaktualizovala svoje znalosti a schopnosti. Zároveň dojde ke znehodnocení jeho investice do zaučení a zvyšování kvalifikace takové pracovnice.

    Tím ale tento proces nekončí, neboť žena s malými dětmi je stále matkou a pečovatelkou, která s nimi bude zůstávat doma při jejich častých nemocech. Což snižuje její hodnotu jako pracovní síly a tím pádem také šance na získání požadovaného zaměstnání.

    V další ukázce z pořadu Ženský hlas se Ester Kočičková ptá, o co těm feministkám dnes vlastně jde. Nejen v dopise z úvodu lekce je upozorňováno, že dnes již ženy mají možnost volby a tak není co problematizovat a kritizovat. Režisérka Olga Sommerová v následující ukázce uvádí, v čem je dle jejího názoru tato volba nedostatečná:

    Podívejte se na následující video.

    video%203.flv

    Olga Sommerová v předchozí ukázce vidí zásadní nerovnost mezi mužem a ženou v tom, že zatímco ženy musí volit mezi rodinou a kariérou, muž tuto volbu vůbec neřeší. Tento příklad je dalším důkazem nerovnoprávného postavení mužů a žen ve společnosti, která se zaštiťuje demokracií a jejími principy.


    „Když se mi narodilo druhé dítě, byla jsem v podstatě připravená, že doma zůstanu celé tři roky, protože jsem si nedokázala představit, jak zvládnout rodinu a tehdejší pracovní nasazení,“ vzpomíná právnička telekomunikační firmy T-Mobile Klára Novotná. Když jí však po roce na mateřské šéf nabídl časově flexibilní místo sdílené ještě s jinou maminkou, kývla na to. „Peníze jsme sice nepotřebovali, ale mezi přebalováním a návštěvou hřiště mi zbyl čas pro právo, které mě zajímá profesně,“ vysvětluje svůj motiv.

    V T-Mobile už tuto nabídku dostaly i další kolegyně. Průměrný věk téměř tří tisíc zaměstnanců je 31 let, a proto firma musela začít vymýšlet novou strategii, aby najednou nepřišla o velkou část zkušených zaměstnanců. Ženy na sdílených pozicích v různých firmách už mezitím vymyslely různé způsoby, jak si práci zorganizovat. Některé mají společný e-mail a čtou si odeslanou poštu, jiné se jednou za týden setkávají a agendu si předávají osobně nebo si zapisují podrobný protokol vyřízených věcí. Jobsharing, v zásadě dva poloviční úvazky na jedné pozici, ovšem nabízí několik výhod pro obě strany. „Když jsem na dovolené nebo když jsou děti nemocné, je tu za mne rychlý zástup a pozice je vždy obsazena na sto procent. Navíc mám někoho, s kým právní případy můžu konzultovat,“ říká právnička Novotná.

    (...) Většina tuzemských firem se zatím takovým novinkám brání. Říkají, že je jobsharing pro ně moc drahý, protože by museli vždy platit dvoje vybavení. „A navíc by manažery stálo víc času a energie sdílené pozice koordinovat,“ shrnuje manažerka společnosti Gender Studies Nina Bosničová zkušenosti z rozhovorů se zástupci firem.

    Z článku Báry Procházkové: Dudlík a e-mail. Jak se stát nepostradatelným zaměstnancem a žít život podle svého. (Respekt, 24.10.2010)

    zdroj: http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=47451520&article[what]=gender+archeologick%E9+vykop%E1vky&article[sklonuj]=on

     

    Jednou z možností, jak pomáhat sladit rodinu a kariéru, je zavádění tzv. flexibilních forem práce. Patří sem například důraz na větší možnost částečných úvazků, nebo také tzv. Jobsharing. Tento způsob flexibilizace práce, kdy se jedná o sdílení jednoho pracovního místa dvěma střídajícími se osobami, pochází z USA. Původně sloužil jako nástroj ke snížení nezaměstnanosti, nyní je to strategie, jak si firma může udržet zaměstnance, o které stojí. A pro zaměstnance se stává nástrojem, jak skloubit práci a rodinu.

    Flexibilizace pracovních úvazků a pozic je jedním z prosazovaných nástrojů, jak demokratickou cestou umožnit všem členům, aby naplňovali své představy o životě. Na druhou stranu, má tato flexibilita také své negativní aspekty. Zatímco pro jedny je to nástroj, jak zlepšit svůj život, pro druhé to dle sociologa Ulricha Becka a dalších autorů může být výrazné zhoršení. Stávají se flexibilní nikoli podle svých potřeb, ale dle potřeb zaměstnavatele. Klasickým příkladem jsou pracovníci v továrnách, jejichž přesčasy a „nucené“ dovolené se odvíjí podle firemních zakázek.

    Dalším rozporem genderových nerovností a demokratických principů je odlišné odměňování jedinců dle jejich genderové příslušnosti.

    Statisticky mají ženy nižší platy než muži. Dle českého statistického úřadu ženy v současnosti vydělávají v průměru o 24,8% méně než muži. Hlavní příčina tkví opět v genderu a s ním spojenými stereotypy. Za prvé, ženy a muži zaplňují odlišné sektory trhu práce, přičemž ty obory, které jsou výrazně zastávány ženami, mají ve společnosti menší míru prestiže a také nižší průměrné platové ohodnocení. Příkladem budiž známý proces feminizace českého základního školství nebo povolání zdravotní sestry. Dodnes neexistuje pro tuto pozici oficiální název zahrnující jak muže, tak ženy. Druhou příčinou je odlišné výrazně vyšší zastoupení mužů ve vyšších řídících pozicích, které jsou také spojeny s vyšším platovým ohodnocením. Na omezení kariérního postupu mnoha žen působí jak jejich definice jako pečovatelek a nikoli pracovní síly, tak také další vnější bariéry. Nejznámější jsou skleněný strop a skleněný výtah. Obě tyto diskriminační bariéry jsou nazývány skleněnými proto, že jsou z vnějšího pohledu neviditelné, ale přesto limitují možnosti žen v kariérním postupu.


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Petr Holub, bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt, ve své zkušenosti s osamělou ženou v mužském kolektivu naráží ještě na další problém (Ženský hlas – kdo je tady feminista?):

    Podívejte se na následující video.

    video%204.flv

    V neposlední řadě zde působí odlišné ohodnocení práce provedené mužem a ženou. Muži často získávají za stejnou práci vyšší mzdy než ženy. Také zde fungují genderové stereotypy. Dle předsudků je muž prostě vždy lepší než žena a skrze tuto optiku také nahlížen a jsou tak hodnoceny jeho kroky. Muži jsou také definováni jako živitelé rodiny, a proto je pro ně vyšší ohodnocení a kariérní růst adekvátnější než pro ženu.

    Tento stav se týká všech sfér společnosti. Zdánlivě překvapivě také státní správy. Platy jsou zde výrazně určovány nastavenou legislativou, která se tváří genderově neutrálně. Jediným kritériem platového zařazení by měla být kvalifikace, jejíž výše vzhledem ke vzdělání a praxi je určena legislativou. Analýza lidských zdrojů v ústředních správních úřadech České republiky provedená Ministerstvem vnitra na začátku roku 2011 však ukazuje, že tomu tak není. I při kontrole seniority je plat žen vždy relativně nižší: na pozici vedoucí oddělení a ředitelky odboru o 3%, ředitelky sekce o 12% a náměstkyně o 7%. Také zde platí, že ženy jsou ve vedoucích pozicích zastoupeny méně než muži. Ve státní správě pracuje 60% žen a 40% mužů, vedoucí pozice zaujímá pouze 34% žen, přičemž je patrná tendence čím vyšší pozice, tím méně žen.

    Nerovnosti v možnostech mužů a žen na trhu práce se ukazují při definování nejvíce znevýhodňovaných skupin, tak jak je dle svých dat prezentuje Český statistický úřad. Tři z těchto skupin se týkají žen: ženy s dětmi v předškolním věku, ženy staršího věku a ženy po mateřské dovolené. Díky působení genderových stereotypů jsou také definovány jako pracovnice vhodnější pro určité pracovní pozice. V důsledku toho existují neviditelné cesty, které ženy navádějí zejména do segmentu služeb a do oblastí trhu práce, které jsou vnímané jako méně kvalifikované. Pracovní pozice na těch nejnižších stupních zaměstnanecké hierarchie jsou často charakteristické horšími pracovními podmínkami, nižšími mzdami, nestabilitou a nejistotou. K ekonomickému znevýhodnění žen navíc přispívá jejich propojení s péčí o své blízké (děti či staré rodiče). Toto celkové znevýhodnění po dobu aktivního života má dopad i po ukončení pracovní dráhy – ve stáří na výši penze. Ženy mají v průměru nižší penze, a tudíž jsou opět závislé na mužích či ohroženy chudobou.

    Protifeministicky laděný dopis z úvodu lekce jeho autorka uzavírá apelem na poslance, aby nehlasovali pro antidiskriminační zákon, neboť dle jejího názoru povede k protizákonnému jednání občanů. Zde vyvstává otázka, zda jsou snahy o prosazení rovnosti a omezování diskriminace realizovatelné v demokratické společnosti? Z hlediska principů demokracie nejen, že tyto snahy přináší „něco“ dobrého, ale jsou také velmi žádané. Konkrétním příkladem, kterým lze obavy vyvrátit jsou skandinávské země, konkrétně Švédsko. Otázka genderových nerovností a jejich odstraňování zde má delší tradici. Již roku 1980 zde byl založen Úřad ombudsmana pro genderovou rovnost. Tento požadavek rovnosti je v současné době vyjadřován nejen v definovaných cílech švédského parlamentu, ale také v již uplatněné legislativě. Jedním z legislativních opatření je zákonná povinnost firem nad 25 zaměstnanců vytvářet plán genderové rovnosti (každé tři roky). Existuje řada švédských studií dokládajících, že genderová rovnost je ve firmách vnímána jako otázka kvality, konkurenceschopnosti, záležitosti růstu/rozvoje a finančního zisku. Na stejných principech je tvořena také rodinná politika státu. Cíl švédské rodinné politiky je koncipován jako „vyrovnávání životních podmínek mezi rodinami s dětmi a bez dětí, podpora příležitostí obou rodičů při kombinování práce mimo domov s rodinnými povinnostmi a speciální podpora rodin v nepříznivých situacích“. Švédské firmy mají za povinnost umožnit všem svým zaměstnaným rodičům s malými dětmi, ženám i mužům, včetně vedoucích pracovníků, práci na částečný úvazek a flexibilní uspořádání práce. Existuje zde také aktivní podpora otců, aby měli účast na  rodičovské dovolené.  Ve Švédsku jsou vymezeny 2 měsíce z rodičovské dovolené pro každého rodiče (celkově rodičovská dovolená trvá 13 měsíců), které nelze převést z jednoho rodiče na druhého a na které v případě nevyčerpání ztrácí nárok. Díky tomuto opatření se zvedl podíl péče otců o děti v raném dětství. V případě Švédska se jedná o velmi flexibilní systém. Rodič si může vybrat, jak dlouho bude s dítětem doma a kdy se vystřídá s partnerem, zároveň toto rozhodnutí může jakkoli měnit podle aktuálních potřeb obou rodičů.

    Proč se snahám o uplatňování rovných příležitostí česká společnost tolik brání? Jedním z vysvětlení může být zaběhnutý pohled na snahu prosazovat a dodržovat rovné příležitosti žen a mužů, jako na hru s nulovým součtem. Princip spočívá v předpokladu, že celkový užitek pro všechny zúčastněné hráče a pro každou kombinaci strategií je roven nule. Tedy vždy, když jeden z hráčů získává, druhý musí zákonitě ztrácet. Pokud se mění obraz feminity a zlepšují možnosti žen ve společnosti, pak se dle této perspektivy také musí zhoršovat pozice a možnosti mužů. Nahlíženo optikou této hry, pokud ženy získávají, muži ztrácejí.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    fem_06.swf

     

    Vzhledem k předchozímu textu a ukázkám, jsou uvedené informace v souladu s demokratickou společností?


    Má demokracie nástroje pro to, aby tyto existující nerovnosti změnila?

    Jako odpověď na tuto otázku se nabízí několik možností:

    Demokracie a demokratický politický systém je postaven na možnosti občana se podílet na ovlivňování věcí veřejných. Jako platforma pro tyto možnosti a aktivity občanů v rámci veřejného sektoru slouží tzv. třetí sektor. Marie Dohnalová definuje občanský (neziskový) sektor jako „prostor mezi státem, státními institucemi, trhem, ziskovými soukromými společnostmi a jednotlivými občany nebo skupinami občanů. Pokrývá to, co chtějí jednotliví lidé sami od sebe společně dělat, a to v zájmu společnosti a druhých.“ Sem tedy spadají aktivity občanů, kteří se snaží určitým způsobem ovlivňovat podobu společnosti, v níž žijí a činí tak v souladu s principy demokratické společnosti. Patří sem jak politické strany či hnutí, tak i občanská sdružení či další typy neziskových organizací a spolků.

    Demokratickým nástrojem společenské změny je politická angažovanost a prosazování legislativy (skrze volené zástupce) napomáhající odstraňování genderových nerovností ve společnosti. Tato cesta je ale pro ženskou část společnosti obtížně realizovatelná. Fórum 50% na svých stránkách upozorňuje na paradox, který se odehrál při a po volbách roku 2010. Pomocí preferenčních hlasů se do sněmovny dostalo 14 žen z nevolitelných míst kandidátních listin. V poslanecké sněmovně tak zasedlo celkem 44 poslankyň (22%). Přestože se jedná o historicky nejvyšší zastoupení političek v dolní komoře parlamentu, vláda sestavená na základě těchto voleb neměla mezi svými členy ani jednu ženu. První (Kateřina Peak) do ní vstoupila až téměř po roce její existence.

    V kontextu se závěry studie konzultantské firmy McKinsey & Company z roku 2010 toto nerovné zastoupení žen ve vrcholných pozicích (nejen v politice) vlastně Českou republiku poškozuje. Z jejich analýzy evropských firem vyplývá, že podniky s větším zastoupením žen v top managmentu mají lepší finanční výkonnost. Jejich studie sice neodhaluje kauzální příčinu, ale zaznamenané rozdíly jasně hovoří ve prospěch genderové diverzity ve vedení firem a organizací.

    V opozici tomuto trendu jsou kladeny obavy, že stále vyšší míra zapojování žen do pracovního procesu má a bude mít některé negativní sociální dopady, např. pokles míry porodnosti. Čísla ovšem opět ukazují něco jiného. Dle OECD (2005) se v zemích, kde ženy častěji pracují, např. v USA nebo ve Švédsku, ukazuje tendence k vyšší porodnosti než ve státech, kde je zaměstnanost žen nižší (Německo, Japonsko či Itálie):



    Dalším nástrojem diskutovaným v demokratických společnostech jsou kvóty. Princip kvót spočívá v zavedení povinných procent či poměrů zastoupení určité (historicky znevýhodněné) skupiny (v našem případě tedy ženy) pro různé instituce ve společnosti. Základní argument pracuje s rigidností ustálené struktury, kterou nelze změnit jinak než nařízením „shora“. Nelze prolomit existující bariéry jinak, než z pozice moci vnutit vytvoření nových cest. Díky tomu dojde ke změně podmínek a celá část populace si tak může „polepšit“. Jakmile dojde k překonání znevýhodnění, mohou se tato opatření zrušit, protože již nejsou potřebná. Feministické aktivistky a aktivisti se v prosazování kvót pro ženy inspirovali v podpůrných akcích v USA zaměřených na podporu afroamerického obyvatelstva. V Evropě jsou kvóty součástí legislativ několika zemí. V roce 2003 zavedlo Norsko jako první země 40% kvóty na počet žen ve vedení podniků. Stejné opatření přijali také Island, Španělsko a Francie.

    Argumentace podporující zavedení kvót pro ženy stojí na několika bodech. Za prvé, žen je v populaci minimálně polovina, a tudíž by měly mít přístup přinejmenším k polovině všech pozic v politických orgánech. Další významný argument obhajující zavedení kvót pro ženy je ukotven v jejich ekonomické a organizační užitečnosti pro společnost. Bez jejich zavedení společnost nevyužívá všech lidských zdrojů, které má k dispozici. A protože ženy nemohou rozvinout svůj potenciál, pak ekonomika země ztrácí. Zastánci zavádění kvót také hovoří o rozdílných zkušenostech žen a mužů, které je třeba při politickém rozhodování brát v potaz. Pokud jedna dimenze zkušeností chybí (ženská) pak se zvyšuje riziko, že politické rozhodování bude neefektivní.

    Základní diskuze okolo zavádění pozitivní diskriminace je vedena právě v souvislosti s konceptem demokracie. Jedná se o opatření demokratických společností? Pavel Barša uvádí, že pokud ve společnosti existuje podpora těchto opatření, pak mohou uspět. Úspěchem v této souvislosti je prolomení diskriminačních, tedy nedemokratických limitů a mantinelů, které neumožňují určité skupině plnou participaci ve společnosti na základě určité charakteristiky (např. rasy, etnicity či genderu).


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

    V České republice jsou více slyšet argumenty proti zavedení kvót:

    „Jsem jednoznačně proti zavádění jakýchkoli kvót, a to jak ve státním, tak i soukromém sektoru. Pro mne je to nepřekročitelná mez, která by vedla k nepřiměřené pozitivní diskriminaci. Něco jiného je vytváření takových podmínek, které ženám umožní lépe skloubit péči o rodinu s budováním kariéry, v tom vidím úlohu státu,“ myslí si o možném zavádění kvót ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek.

    Skepsi nad jejich úspěšným zavedením vyjadřuje také ředitelka Gender Studies Linda Sokačová: „Neměly by být stanoveny zákonem, zvláště v Česku, kde jsou přijímány kontroverzně. Legislativní opatření v kvótám nepřátelském prostředí mohou být bezzubá a lze je uskutečnit tak, aby neměla žádný skutečný dopad,“ říká Linda Sokačová.

    Stejně se pro novináře vyjádřila Hana Velíšková, ředitelka lidských zdrojů firmy KMPG. Ta souhlasí s tím, že zvyšování počtu žen ve vedení firmám prospívá: „Existuje řada studií a průzkumů, které to potvrzují. Nemyslím ovšem, že se žádoucího stavu dobereme pomocí kvót. Mnohem lepší je podporovat ženy v kariéře tím, že se zpřístupní zkrácené úvazky, flexibilní pracovní doba a možnost práce z domova i pro zaměstnance na manažerských pozicích.“.

    zdroj: http://finance.idnes.cz/cesi-preferuji-flexibilni-uvazky-kvoty-pro-zeny-se-jim-nelibi-p6s-/viteze.aspx?c=A110412_1565469_viteze_bab

     

    Tím posledním, ale nejdůležitějším nástrojem, jímž demokratická společnost disponuje, je vzdělání. Škola a učitelé hrají v životě jedince významné místo a ovlivňují jej. Zároveň nejsou genderově neutrální – také škola jako instituce, pomůcky k výuce (učebnice) a také sami učitelé, projikují do výuky genderové stereotypy, díky nimž ovlivňují žáky a jejich koncepci světa a své identity.

    Klasickým případem je genderově stereotypní přesvědčení, že dívky nejsou dobré v matematice a fyzice. Pokud má učitel tuto optiku ve své základní pedagogické výbavě, pak s velkou pravděpodobností motivaci, zájem a úspěchy v těchto oborech u dívek neobjeví, přehlédne nebo dokonce utlumí.

    Lucie Jarkovská, která se dlouhodobě zabývá výzkumem škol z genderové perspektivy, cituje výrok učitele fyziky  jedné brněnské školy: „Chlapci to pochopí, děvčata se to naučí nazpaměť.“

    Stejný problém řešil také tazatel či tazatelka rubriky Poradna internetového portálu Lidových novin:

    „Naše dcera je technicky založená a navštěvuje gymnázium se zaměřením na přírodovědné předměty. Jejich učitel fyziky nadržuje chlapecké části třídy. Otevřeně říká, že holky jsou na fyziku hloupější. Pro dceru i její spolužačky jsou jeho časté poznámky samozřejmě demotivující. Mrzí nás to a rádi bychom dceru podpořili. Máme jít do konfliktu s učitelem? Nezasedne si pak na dceru o to víc? Nebo ho máme jenom nějak jemně upozornit? Ale jak?“

    zdroj: http://www.lidovky.cz/rady.asp?t=GENDER

     

    Mnoho autorů a autorek feministických směrů apeluje na zavedení genderově pozitivní výuky. Cílem takto citlivé výuky je podpora svobodné volby, kdy se mohou dívky a chlapci rozhodnout pro tradiční role, pokud jim vyhovují, nebo pro ty alternativní. Jedná se tedy o snahu předestřít před jedince pestrou paletu možností a pomáhat kultivovat rozmanité vlastnosti jedince bez potřeby hodnotit zda jsou či nejsou pro dívku či chlapce vhodné. Příhodným doplňkem jsou i různé výukové texty a učebnice, které nabízí širší spektrum vzorů, mezi nimiž si dívky a chlapci vybírají a s nimiž se mohou identifikovat.

     

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 7
    Ukázat pouze téma 7

    Slovníček pojmů


  • 8
    Ukázat pouze téma 8
  • 9
    Ukázat pouze téma 9
  • 10
    Ukázat pouze téma 10