Osnova témat

  •  
     

    Demokracie a klimatické změny

     

    Myslím, že dosud nejsme natolik moudří, abychom se dokázali vypořádat s tak složitou situací, jako je klimatická změna,” prohlásil devadesátiletý enviromentalista J. E. Lovelock. Netečnost lidí je tak ohromná, že vlastně nelze nic smysluplného dělat.

    Jednou z hlavních příčin tohoto stavu je podle Lovelocka moderní demokracie:

    „Potřebujeme více autoritativní svět. Náš svět je příliš nestoudný a rovnostářský, každý zde má právo vyslovovat svůj názor. To všechno je naprosto v pořádku, ovšem za jistých okolností – typickým příkladem je válka – si to nemůžete dovolit. Potom je třeba jen několika zmocněných lidí, jimž důvěřujete. A pochopitelně by měli být také velmi zodpovědní. Ovšem to se v moderní demokracii nemůže stát. To je jeden z problémů. Jaká je alternativa k demokracii? Žádná není. Ale i ty nejvyspělejší demokracie souhlasí s tím, že v případě války je třeba demokracii na čas odložit. Mám pocit, že klimatická změna může být problém natolik hrozný, jako je válka. Možná je nutné na čas demokracii odložit.“

     

    Zaškrtněte svůj názor. Odpověď zdůvodněte.

    klm_01.swf

    Místo pro odpověď.

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    V této lekci se budeme společně snažit nalézt odpovědi na tyto otázky:

    • Je demokracie hodnotou nade vše, nebo ji lze omezit na hodnotu trvale udržitelného rozvoje?
    • V jakém ohledu stojí demokracie v rozporu se šetrným zacházením s přírodními zdroji a s přírodou vůbec?
    • V čem mohou představovat opatření na ochranu klimatu ohrožení demokracie a v čem naopak mohou ona opatření demokratické principy posilovat?

    Ukážeme si, že téma klimatických změn vyvolává nejednu kontroverzi. Podle některých myslitelů představují klimatické změny a lidský podíl na nich zásadní ohrožení příhodných podmínek pro život na Zemi. Jiní to nevidí tak dramaticky a domnívají se, že lidstvo se změnám bude s to přizpůsobit. Další tento problém považují za výmysl, jenž má účelově sloužit k omezení lidské svobody a potlačení demokratických principů nebo za novinářskou kachnu, která má rozptýlit pozornost čtenářů. Co vlastně víme o klimatických změnách, lidském podílu na nich, či o jejich budoucích dopadech? Jaký je vztah mezi klimatickými změnami, svobodou a demokracií? Kdo rozhoduje o opatřeních vedoucích ke zmírnění klimatických změn?

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    klm_022.swf

    Václav Klaus napsal za svůj život řadu knížek. Jedna z nich – „Modrá, nikoli zelená planeta“ – vyvolala veliký ohlas i vlnu negativní kritiky. V knize shrnuje své názory na problematiku klimatických změn a ústředním tématem je otázka: „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“. Klaus se v ní podle ekologů a enviromentalistů dopouští mnoha chyb, omylů a dezinterpretací. (více: Názory Václava Klause). Pro nás ovšem budou jeho myšlenky sloužit jako mediálně známý příklad názoru, který říká, že ochrana klimatu může představovat ohrožení demokracie a prosperity.

    Zaškrtněte svůj názor.

    klm_03.swf

    Při pokusu nalézt odpovědi na tyto otázky se vynořují další a další. Například, čeho vůbec chce lidstvo jako celek dosáhnout? Dalšího technologického pokroku nebo návratu k přírodě a obnovení jejího bohatství?

    Ředitel Centra pro otázky životního prostředí Bedřich Moldan na svých webových stránkách uvádí, že: „Nejdůležitější rovinou je rozhodování o jednotlivých opatřeních, politická vůle demokratické společnosti. Přebíráme vážně svou odpovědnost vůči své i vůči dalším generacím? Jsme ochotni investovat teď a dělat si naději na výsledek v budoucnu? Máme dost odvahy opustit osvědčené stereotypy a vydat se novými, neprozkoumanými cestami? Dokážeme proplout mezi Scyllou neomezovaného sobectví podniků i jednotlivců a Charybdou restriktivního dirigismu? To jsou nelehké otázky. Odpovědi se však budou muset najít, a to brzy. Jedno je zřejmé: neměli bychom se pokoušet na ně odpovídat, aniž důkladně vezmeme na vědomí vše, co je známo v oblasti přírodovědné, technické a ekonomické.“.

    Co tedy vlastně víme o klimatických změnách?

    Klimatické změny jsou velmi složitým jevem, který je ovlivňován velkým počtem faktorů. Abychom se tedy mohli pokusit odpovědět na výše položené otázky, je třeba se v prvé řadě obeznámit se základními skutečnostmi a poznáním, jež nám předkládá věda zabývající se studiem podnebí, ale také různými procesy a úrovněmi rozhodování, které se snaží tyto změny řešit.

    Klimatologie – shrnutí základníchvědeckých poznatků

    Předkládané poznatky tvoří naměřená data a jejich zpracování, s nimiž se ztotožňuje převážná většina klimatologů z celého světa (i mezi klimatology však existují názorové spory a samozřejmě je i velmi malá skupina těch, kteří se závěry, jež zde jsou uvedeny, nesouhlasí). Je na odpovědnosti každého z nás, zda se přikloníme k většinovému odbornému názoru (viz níže), či zda budeme pěstovat kritické a skeptické stanovisko nebo budeme celou tuto tematiku ignorovat anebo se připojíme k těm, kdo systematicky podkopávají souhrnně zpracovávané poznatky klimatologů.

    Uhlíkový cyklus

    Na Zemi probíhá množství procesů, během nichž dochází k redistribuci uhlíku. Na procesu, který označujeme jako globální uhlíkový cyklus, se také podílejí skleníkové plyny. Největší množství uhlíku se skrývá v hlubokých vrstvách oceánů (37 000 GtC uhlíku), na zemském povrchu se nachází přibližně 2300 GtC, v atmosféře 800 GtC a 900 GtC ve svrchních vrstvách oceánů. K nejvýraznější výměně uhlíku dochází mezi biosférou, půdou, vrchními vrstvami oceánů a atmosférou. Bilance mezi množstvím uhlíku, který se přirozenými procesy dostává do atmosféry a který z ní mizí, je dlouhodobě vyrovnaná. Proto změna množství uhlíku, kterého je v poměru k celému uhlíkovému cyklu nevelké procento, může přivodit poměrně rozsáhlé změny jeho obsahu v atmosféře.

     

    Obrázek č. XX Globální uhlíkový cyklus v průběhu 90.let minulého století. Černá čísla udávají přirozené množství uhlíku v oběhu. Červená čísla zobrazují množství GtC, které se do atmosféry dostalo od počátku průmyslové revoluce vlivem lidské činnosti. Zdroj: http://boell.cz/downloads/klimaticke-zmeny-web.pdf


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    Vyšší koncentrace znamená vyšší teploty

    Poznatek, že vyšší koncentrace skleníkových plynů má za důsledek zvýšení teploty vzduchu, je znám již od 19.století a první na něj přišel britský vědec John Tyndall. Z hlediska poznatků dnešní fyziky je tento závěr vyvoditelný ze tří fyzikálních zákonů: První termodynamické věty, Planckova vyzařovacího zákona a Stefan-Boltzmannova zákona.

    Rovněž změna intenzity slunečního záření má vliv na zvyšující se globální průměrnou teplotu (zejména v 1.polovině 20.století přispěl tento vliv k  jejímu zvýšení). Avšak ani změna solární aktivity, ani teorie o vlivu kosmického záření na podnebí, neposkytují dostatečné vysvětlení pro tak rozsáhlé změny klimatu, jaké pozorujeme v posledních desetiletích.

    Průměrná globální teplota od počátku průmyslové revoluce stoupla o přibližně 0,8°C, což však neznamená, že došlo ke stejnému nárůstu rovnoměrně. Jsou místa, kde se průměrná teplota za tuto dobu zvýšila mírně (Antarktida), a jiná, kde vzrostla o necelé2 2°C (Arktida). Zvýšení průměrné teploty o 0,8°C za sto let se může jevit jako nepatrné, musíme si však uvědomit, že procesy, které již započaly, jsou dlouhodobé a budou pokračovat po desetiletí. Jinými slovy, i kdyby došlo k prudkému omezení produkcí skleníkových plynů, vlivem setrvačnosti klimatického systému a nastartovaných jevů, dojde k nevyhnutelnému oteplení o dalších cca 0,5°C.  Navíc není dostatečně známa „chladící role“ aerosolů v atmosféře (odhaduje se na

    0,5-1,5°C). Jestliže bude koncentrace aerosolů klesat (například v důsledku znatelně nižšího spalování uhlí), začne se zároveň snižovat takzvané globální stmívání, tedy efekt, který doposud brzdí oteplovací trendy, neboť snižuje množství sluneční energie dopadající na Zemi. Snižování koncentrace aerosolů ze spalování uhlí tak dost možná v krátkodobějším horizontu paradoxně přivodí větší oteplení. V sázce je rovněž překonání takzvaných „bodů zlomu“, hrozby, že změny klimatu dosáhnou míry, kdy jakákoliv lidmi vedená snaha klima nadále výrazně ovlivnit přestane být možná.

    Negativní dopady vyšší koncentrace skleníkových plynů

    Podívejte se na následující video, jež pochází z dílny NASA. Video zobrazuje, jak se měnil rozsah arktického ledu v období březen-září roku 2011. Žlutá čára, jež se objevuje na konci videa, zobrazuje průměrnou hranici ledu na konci letního období v letech 1970-2000.

    Podívejte se na následující video.

    Near%20Record%20Arctic%20Sea%20Ice%20Loss.flv


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Negativní dopady změn klimatu pozorujeme již dnes. Jaké konkrétní důsledky nastaly či jaké velmi pravděpodobně ještě nastanou?

    Sníží se počet chladných dnů a obzvláště nocí a poroste množství vln horkých dnů. Dlouhá suchá období získají na četnosti, dnes suché oblasti se stanou ještě suššími, a na místech kde prší hodně, bude pršet ještě více. Zvýší se četnost a intenzita extrémních hydrometeorologických jevů: silných větrů, bouří, vydatných srážek a povodní, hurikánů a jiných tropických bouří. Změní se režim vodních zdrojů na celém světě – již dnes poměrně rychle tají horské ledovce, stejně jako ledovce v Arktidě (viz video) a Grónsku (zde zatím pozvolněji). V důsledku toho se bude nadále zvyšovat hladina oceánů (dnes je to o 3,2 mm/rok) a četné oblasti v blízkosti mořského pobřeží zmizí pod hladinou. V neposlední řadě měnící se klima nepříznivě ovlivňí přírodní ekosystémy – například v důsledku částečného ukládání uhlíku do oceánů se jejich pH již snížilo o 0,1 – oceány se okyselují.

    Společná, avšak rozdílná zodpovědnost

    Klimatický systém Země je globální, to znamená, že nerozlišuje hranice jednotlivých států ani kontinentů. Negativní dopady klimatických změn se tak mohou projevit a také se již projevují v zemích, které za ně nesou, vzhledem k velmi malé produkci skleníkových plynů, minimální zodpovědnost.

    Podle dat World Resource Institute se o první místo v absolutní roční produkci CO2 dělí Čína (24% světových emisí CO2) a USA (18,5% světových emisí). Pokud se však podíváme na relativní ukazatele (emise na jednoho obyvatele), tak největším současným znečišťovatelem je Katar, jehož emise činí 44 tun na obyvatele za rok. USA vypouštějí ročně do ovzduší 18,6 tuny oxidu uhličitého na obyvatele, Austrálie 18,7 t, Kanada 16,8 t, Saúdská Arábie 15,5 t, Německo 10 t a Velká Británie 8,4 t. Pro srovnání, jeden Ind vyprodukuje ročně průměrně 1,3 tuny a Nepálec či Etiopan dokonce pouze 100 kg.

     

    Česká republika má v přepočtu na obyvatele po Estonsku druhé největší emise v Evropské unii: na jednoho obyvatele připadá asi 11,5 tuny CO2 ročně. V přepočtu emisí na vyrobenou korunu hrubého domácího produktu jsme dokonce mezi prvními zeměmi OECD (průmyslovými státy světa).

    Oxid uhličitý v atmosféře může zůstat i několik desetiletí. Je proto důležité sledovat nejenom současnou produkci CO2 jednotlivých států, ale také dlouhodobější (historický) příspěvek. Z pohledu tzv. „historických emisí“ má na znečištění největší podíl USA (téměř 30% emisí od roku 1960), naproti tomu Čína je zodpovědná za necelých 10%. Česká republika má pak s 0,9% vyšší historický příspěvek než například Brazílie či Indonésie, kde žije 25krát více obyvatel.

    Je tedy zřejmé, že na opatřeních vedoucích ke snižování emisí skleníkových plynů by se jednotlivé státy měly podílet různě, zejména podle své historické zodpovědnosti a ekonomických možností. Nebylo by zcela spravedlivé, aby například více než miliardová Čína, která má srovnatelné emise s USA, kde však žije čtyřikrát méně obyvatel, měla stejné redukční závazky.

    Globální problém, lokálně nerovnoměrné dopady

    Přestože hlavní zodpovědnost za klimatické změny, vzhledem k vysoké produkci skleníkových plynů, nesou bohaté průmyslové státy, negativním dopadům v podobě rostoucí mořské hladiny, mizejících horských ledovců, častějších povodní či extrémnějších such, musí čelit v prvé řadě nejchudší státy Subsaharské Afriky, Jihovýchodní Asie nebo malé ostrovní státy v Tichomoří. Problém pro chudé země bohužel není pouze v tom, že budou stát v pomyslné první linii negativních dopadů, ale zejména v tom, že většina těchto zemí má v porovnání s bohatými zeměmi mnohem menší finanční, ale i lidské kapacity se na nové podmínky připravit.

    Tání horských ledovců

    Himalájské ledovce jsou hlavním zdrojem vody pro sedm velkých asijských řek (Ganga, Indus, Brahmaputra, Salween, Mekong, Jang-c-tiang a Chuang-che). Na vodě z ledovců je závislá více než jedna miliarda lidí. Pokud budou horské ledovce odtávat současným tempem, mohou se Ganga, Indus či Brahmaputra v průběhu několika desetiletí stát sezónními toky. V povodí těchto řek žije více jak půl miliardy obyvatel. V menším měřítku se tento problém týká také Jihoamerických států v pohoří And a středoasijských zemí.


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Extrémní sucha a nedostatek potravin

    Podle odhadů Světového potravinového programu trpělo v roce 2011 více než 10% obyvatel východní Afriky akutním nedostatkem potravin. Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu patří region východní Afriky mezi jeden z nejvíce ohrožených důsledky extrémních such. Do roku 2020 by zde mohla klesnout zemědělská produkce až o 50%, podle dalších odhadů může mít 75-250 miliónů osob problém s přístupem k pitné vodě. V oblastech ohrožených extrémními suchy žije v současné době více než miliarda lidí a téměř polovina rozlohy Afriky je ohrožena rozšiřováním pouští.

    Mořská hladina

    Podle modelů IPCC může hladina oceánu do konce století vzrůst o 50-100 cm. Na první pohled se může zdát, že jde o zanedbatelný nárůst. Musíme si však uvědomit, že nížiny kolem ústí velkých řek patří mezi nejhustěji osídlené oblasti. Už při zvýšení mořské hladiny o pouhých

    30 cm by jen v povodí řeky Chuang-Che bylo zaplaveno území o rozloze více než 20 000 km2, tedy skoro třetina území České republiky. Nejde však pouze o zatopené území, ale také o zasolení přilehlých oblastí, způsobené přílivovými vlnami. Dalšími ohroženými regiony jsou pak například ústí Gangy, Brahmaputry, Mekongu, Nilu a dalších. Tichomořské ostrovní státy jako např. Kiribati nebo Tuvalu pak mohou pod mořskou hladinou zmizet úplně.

    Nicméně dopady klimatických změn se netýkají pouze chudých zemí – i život v České republice se změní. V médiích se hovoří hlavně o tom, že provozovatelé zimních středisek budou mít nižší zisky. Jedním z největších rizik, souvisejícím se změnami klimatu v Evropě, budou častější vlny veder a extrémnější povodně.

     

    Způsoby řešení

     

    Mitigační opatření

    Jako mitigace označujeme taková opatření, která mají zabránit dalšímu nárůstu koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a tedy i zvyšování průměrných teplot. Mezi mitigační opatření například řadíme: snahy snížit energetickou spotřebu (zateplování domů, investice do energeticky efektivnějších technologií), změnu produkce energie z fosilních zdrojů (uhlí, ropa, zemní plyn) na nefosilní (obnovitelné zdroje energie, jaderná energetika), pokusy ukládat uhlík do podzemních zásobníků (CCS),  či snížit odlesňování deštných pralesů.

    Adaptační opatření

    Adaptace oproti tomu označují opatření a řešení, pomocí nichž se můžeme přizpůsobit již nevyhnutelným dopadům klimatických změn. Tyto dopady se samozřejmě v každém regionu budou projevovat odlišně a nelze tedy jmenovat nějaká univerzální řešení, jako v případě mitigací. Adaptačním opatřením může být například výstavba protipovodňových hrází, odlišná správa krajiny, vodních a přírodních zdrojů, změna zemědělských postupů (výsadba teplomilnějších rostlin), snaha zadržet vodu v krajině nebo také v extrémních případech nákup nových pozemků a přesídlení obyvatel malých ostrovních států.

    Nedělat nic

    Existují názory, že vliv člověka na klima je zanedbatelný. Podle tohoto přístupu bychom měli využít finanční prostředky určené na ochranu klimatu raději na odstraňování jiných palčivých problémů (např. hladomor, nedostatek pitné vody, AIDS aj.).

    mZaškrtněte svůj názor.

    klm_04.swf

    Je nutné zdůraznit, že dva výše zmíněné přístupy, adaptace a mitigace, se doplňují. Adaptace je nutná v případě již nevyhnutelných změn a mitigace by měla zajistit, aby budoucí negativní dopady byly co nejmenší. Pokud ovšem nebudeme věnovat dostatečnou pozornost snižování produkce emisí skleníkových plynů, dojde k většímu nárůstu globálních teplot, tedy i k intenzivnějším negativním dopadům. Následná adaptační opatření by pak byla mnohem komplikovanější a nákladnější. Investicemi do mitigací tedy ušetříme budoucí náklady na adaptace.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Různé úrovně řešení klimatických změn

    Klimatické změny jsou ze své podstaty jednoznačně globálním problémem, který je řešen prakticky na všech úrovních rozhodování od té nejvyšší – mezinárodní, přes národní až po regionální a lokální, či individuální.


    Globální, mezinárodní a nadnárodní řešení
    Hlavní platformou pro mezinárodní společenství je Úmluva OSN o klimatických změnách (UNFCCC). Jedná se o nejdůležitější globální proces zahrnující 192 zemí, v rámci něhož se jednotlivé státy (či uskupení států) snaží vyjednat novou mezinárodní dohodu, která by nahradila Kjótský protokol. Zjednodušeně řečeno, hlavním cílem tohoto procesu je, aby všichni významní emitenti přijali dostatečné závazky na postupné snižování emisí a zároveň došlo k adekvátní finanční kompenzaci nákladů na adaptační a mitigační opatření v rozvojových zemích. Celý systém vyjednávání se však v posledních letech stal velmi komplikovaným a je velmi obtížné dojít k nějakému společnému kompromisu, což je jeden z hlavních důvodů, proč dochází k tak pomalému pokroku v sjednání zmíněné dohody.

    Pro Českou republiku je pak samozřejmě klíčová politika Evropské Unie. Nejenom že pro mezinárodní jednání v rámci UNFCCC je připravována společný postup států EU, ale dokonce byl nad rámec tohoto vyjednávání v roce 2009 přijat tzv. klimaticko-energetický balíček, v rámci něhož by se měly do roku 2020 snížit evropské emise v porovnání s rokem 1990 o 20%, podíl obnovitelných zdrojů by se měl na celkovém energetickém mixu podílet 20% a energetické úspory by se měly zvýšit také o 20%.


    Národní úroveň řešení

    Konkrétní implementace výše zmíněných cílů je pak na jednotlivých vládách. V České republice jsou v tomto smyslu důležité dvě klíčové strategie, které by měly být přijaty v průběhu roku 2012 a 2013. První je Státní energetická koncepce (více: Aktualizace státní energetické koncepce), která by měla určit budoucí směřování energetického sektoru – zda budou i nadále převažovat zdroje fosilní, či se vydáme cestou obnovitelných zdrojů, nebo budeme využívat energii jadernou. Druhá je Politika ochrany klimatu, což by měl být komplexnější koncept zahrnující různé sektory a opatření (více: Politika ochrany klimatu).


    Lokální úroveň řešení

    Heslo: Mysli globálně, jednej lokálně.

    Ve snižování emisí se však nemusíme spoléhat pouze na státní strategie a legislativu, jednotlivé obce, či dokonce jedinci, se sami mohou rozhodnout, zda sníží svoji energetickou spotřebu. Již nyní je v ČR zatepleno tisíce soukromých i veřejných budov, instalováno tisíce energeticky účinnějších kotlů na vytápění či větrných a slunečních elektráren.

    Řešení klimatické změny může na lokální úrovni být například- omezování spotřeby energie a využívání energeticky úsporných způsobů stavění a využití obnovitelných zdrojů.


    Individuální úroveň řešení klimatických změn

    Napište odpověď do textového pole.

    Jak můžete Vy sám/sama snížit svou energetickou spotřebu?

    Existuje mnoho možností jak osobně přispět k řešení důsledků klimatických změn. Nemusí jít vůbec o složitá a nákladná řešení. Často stačí pouze při nákupu domácích spotřebičů sledovat jejich energetickou náročnost nebo se zaměřit například na lokální zemědělské produkty.

    Každý z nás může ovlivnit „svého“ politika. A to nejen výběrem koho volíme, ale i po volbách sledováním, co zvolení politici dělají, resp. nedělají. Některé politické strany mají ve svém programu trvale udržitelný rozvoj a dodržování ekologických principů: zateplování a výstavbu domů, čistou energii, recyklaci odpadů či pohodlné železnice.

    Každý z nás může mít ve svém způsobu života slabá místa nebo rezervy a je tedy na místě začít se změnou svého chování: stát se odpovědným spotřebitelem. Odpovědná spotřeba spočívá v tom, že spotřebováváme jen to, co opravdu potřebujeme. Tento termín se do značné míry kryje s „uvědomělou skromností“ profesorky Hany Librové. Oba znamenají, že známe důsledky svých spotřebních rozhodnutí, přebíráme svůj díl zodpovědnosti za dění věcí ve světě a nenecháváme se ovlivňovat každoročně novými trendy a reklamou. Orientujeme se na kvalitu ne kvantitu, zajímáme se o to, odkud věci, které nakupujeme, pocházejí a jak byly vyrobeny. Obzvlášť dbáme na to, aby při jejich výrobě nedocházelo k porušování lidských práv a ničení vzácných přírodních oblastí.

    Demokratičnost rozhodování

    Vraťme se ale nyní zpět na pole globální politiky. Jak se slučují rozhodnutí světových mocností o snižování emisí skleníkových plynů s demokracií? Jsou rozhodnutí jednotlivých států v souladu s demokratickými principy? Do jaké míry reflektují společenské přínosy – jak u nás, tak i za hranicemi našeho státu? Je vůbec lidstvo schopno dohodnout se na společném zájmu? Opět se vracíme k polemice, která stála na začátku této lekce: hraje se zde o šetrné zacházení s přírodními zdroji anebo o svobodu? A můžou spolu být vůbec slučitelné trvale udržitelný rozvoj a ekonomická prosperita? A (opět) co trvale udržitelný rozvoj a demokracie? A trvale udržitelný rozvoj a svoboda?

    Různé úrovně řešení klimatických změn

    Klimatické změny jsou ze své podstaty jednoznačně globálním problémem, který je řešen prakticky na všech úrovních rozhodování od té nejvyšší mezinárodní, přes národní až po regionální a lokální, či individuální.

    Globální, mezinárodní a nadnárodní řešení

    Hlavní platformou pro mezinárodní společenství je Úmluva OSN o klimatických změnách (UNFCCC). Jedná se o nejdůležitější globální proces zahrnující 192 zemí, v rámci něhož se jednotlivé státy (či uskupení států) snaží vyjednat novou mezinárodní dohodu, která by nahradila Kjótský protokol (více: pojem KJÓTSKÝ PROTOKOL). Zjednodušeně řečeno, hlavním cílem tohoto procesu je, aby všichni významní emitenti přijali dostatečné závazky na postupné snižování emisí a zároveň došlo k adekvátní finanční kompenzaci nákladů na adaptační a mitigační opatření v rozvojových zemích. Celý systém vyjednávání se však v posledních letech stal velmi komplikovaným a je velmi obtížné dojít k nějakému společnému kompromisu, což je jeden z hlavních důvodů, proč dochází k tak pomalému pokroku v sjednání zmíněné dohody.

     

    Pro Českou republiku je pak samozřejmě klíčová politika Evropské Unie. Nejenom že pro mezinárodní jednání v rámci UNFCCC je připravována společný postup států EU, ale dokonce byl nad rámec tohoto vyjednávání v roce 2009 přijat tzv. klimaticko-energetický balíček, v rámci něhož by se měly do roku 2020 snížit evropské emise v porovnání s rokem 1990 o 20%, podíl obnovitelných zdrojů by se měl na celkovém energetickém mixu podílet 20% a energetické úspory by se měly zvýšit také o 20%.

     

     

    Národní úroveň řešení

     

    Konkrétní implementace výše zmíněných cílů je pak na jednotlivých vládách. V České republice jsou v tomto smyslu důležité dvě klíčové strategie, které by měly být přijaty v průběhu roku 2012 a 2013. První je Státní energetická koncepce (Více: Aktualizace státní energetické koncepce), která by měla určit budoucí směřování energetického sektoru zda budou i nadále převažovat zdroje fosilní, či se vydáme cestou obnovitelných zdrojů, nebo budeme využívat energii jadernou. Druhá je Politika ochrany klimatu, což by měl být komplexnější koncept zahrnující různé sektory a opatření (Více: Politika ochrany klimatu).

     

    Lokální úroveň řešení

     

    Heslo: „Mysli globálně, jednej lokálně.“.

    Ve snižování emisí se však nemusíme spoléhat pouze na státní strategie a legislativu, jednotlivé obce, či dokonce jedinci, se sami mohou rozhodnout, zda sníží svoji energetickou spotřebu. Již nyní je v ČR zatepleno tisíce soukromých i veřejných budov, instalováno tisíce energeticky účinnějších kotlů na vytápění či větrných a slunečních elektráren.

     

     

    Klimatické změny se projevují na lokální úrovni hlavně v oblasti omezování spotřeby energie a využívání energeticky úsporných způsobů stavění za využití obnovitelných zdrojů.. Specifickou součástí úspor energie je potom ekologické stavitelství, tzv. pasivní stavby a využití přírodních stavebních materiálů.

    Individuální úroveň řešení klimatických změn

    Jak můžete Vy sám/sama snížit svou energetickou spotřebu?

    Různé úrovně řešení klimatických změn

    Klimatické změny jsou ze své podstaty jednoznačně globálním problémem, který je řešen prakticky na všech úrovních rozhodování od té nejvyšší mezinárodní, přes národní až po regionální a lokální, či individuální.

    Globální, mezinárodní a nadnárodní řešení

    Hlavní platformou pro mezinárodní společenství je Úmluva OSN o klimatických změnách (UNFCCC). Jedná se o nejdůležitější globální proces zahrnující 192 zemí, v rámci něhož se jednotlivé státy (či uskupení států) snaží vyjednat novou mezinárodní dohodu, která by nahradila Kjótský protokol (více: pojem KJÓTSKÝ PROTOKOL). Zjednodušeně řečeno, hlavním cílem tohoto procesu je, aby všichni významní emitenti přijali dostatečné závazky na postupné snižování emisí a zároveň došlo k adekvátní finanční kompenzaci nákladů na adaptační a mitigační opatření v rozvojových zemích. Celý systém vyjednávání se však v posledních letech stal velmi komplikovaným a je velmi obtížné dojít k nějakému společnému kompromisu, což je jeden z hlavních důvodů, proč dochází k tak pomalému pokroku v sjednání zmíněné dohody.

     

    Pro Českou republiku je pak samozřejmě klíčová politika Evropské Unie. Nejenom že pro mezinárodní jednání v rámci UNFCCC je připravována společný postup států EU, ale dokonce byl nad rámec tohoto vyjednávání v roce 2009 přijat tzv. klimaticko-energetický balíček, v rámci něhož by se měly do roku 2020 snížit evropské emise v porovnání s rokem 1990 o 20%, podíl obnovitelných zdrojů by se měl na celkovém energetickém mixu podílet 20% a energetické úspory by se měly zvýšit také o 20%.

     

     

    Národní úroveň řešení

     

    Konkrétní implementace výše zmíněných cílů je pak na jednotlivých vládách. V České republice jsou v tomto smyslu důležité dvě klíčové strategie, které by měly být přijaty v průběhu roku 2012 a 2013. První je Státní energetická koncepce (Více: Aktualizace státní energetické koncepce), která by měla určit budoucí směřování energetického sektoru zda budou i nadále převažovat zdroje fosilní, či se vydáme cestou obnovitelných zdrojů, nebo budeme využívat energii jadernou. Druhá je Politika ochrany klimatu, což by měl být komplexnější koncept zahrnující různé sektory a opatření (Více: Politika ochrany klimatu).

     

    Lokální úroveň řešení

     

    Heslo: „Mysli globálně, jednej lokálně.“.

    Ve snižování emisí se však nemusíme spoléhat pouze na státní strategie a legislativu, jednotlivé obce, či dokonce jedinci, se sami mohou rozhodnout, zda sníží svoji energetickou spotřebu. Již nyní je v ČR zatepleno tisíce soukromých i veřejných budov, instalováno tisíce energeticky účinnějších kotlů na vytápění či větrných a slunečních elektráren.

     

     

    Klimatické změny se projevují na lokální úrovni hlavně v oblasti omezování spotřeby energie a využívání energeticky úsporných způsobů stavění za využití obnovitelných zdrojů.. Specifickou součástí úspor energie je potom ekologické stavitelství, tzv. pasivní stavby a využití přírodních stavebních materiálů.

    Individuální úroveň řešení klimatických změn

    Jak můžete Vy sám/sama snížit svou energetickou spotřebu?

    Rámeček:

    Rámeček:


  • 6
    Ukázat pouze téma 6

    Bernhard Pötter, německý novinář zabývající se otázkami životního prostředí se ve svém článku zabývá otázkou: „Jsou parlamentní demokracie schopné přinést odpověď na otázku ekologického přežití?“.

    Demokracie a ochrana životního prostředí se zdají vytvářet skvělý tandem. Ekologické hnutí se objevilo během rozmachu demokracie v 60.letech a demokracie se též jeví jako mnohem inovativnější v oblasti technologií a sociálního pokroku. Avšak od té doby, co existuje právo na občanský protest, se továrny delokalizovaly do chudších zemí s nižší ochranou. A je jen málo politiků, kteří se odváží konfrontovat spotřebitele a voliče s řadou nepříjemných pravd.

    V západním myšlení je totiž politická svoboda do dnešního dne neoddělitelná od svobody ekonomické. Ještě jsme neměli možnost zakusit demokracii, jak ji známe, bez kapitalismu a jeho silného apetitu po přírodních zdrojích. Jak může demokracie plánovat budoucnost, která by stála za prožití, když její dvojče, bouřlivá ekonomika, tuto budoucnost v ten samý čas ruinuje?

    Prozatím na tuto otázku neexistuje žádná uspokojivá odpověď. A řešení nepřinese ani ekodiktarura. Zaprvé je nepopulární. Zadruhé nefunguje. Není zapotřebí řízení prostřednictvím velkých mezinárodních summitů, centralizovaným způsobem, ale naopak sociální a ekonomické inovace, které by vzešly zespodu. A zatřetí k ekodiktatuře existuje jedna alternativa: ekokracie.

    Není to tak hrozné, jak to vypadá. Ekokracie je jednoduše pokračování naší demokracie ekologickými prostředky. Evropská unie by tak mohla vypracovat smlouvu nazvanou třeba Maastricht II, která by stanovila kritéria ekologické stability a založila Evropskou banku pro budoucnost (EBB). Členské státy by následně postoupily EBB část své národní suverenity ve věcech ochrany klimatu a živočišných a rostlinných druhů. Banka by dohlížela na evropskou politiku v oblasti průmyslu, dopravy a zemědělství. Mohla by zablokovat přidělení dotací. Stát, který by daná kritéria soustavně porušoval, by byl potrestán odnětím evropských dotací anebo by se v některých sektorech ujala vedení banka sama. Utopie? Vůbec ne. Podobná ustanovení máme již dnes k dispozici v oblasti rozpočtové politiky.

    Mezinárodní společenství nyní s pozorností sleduje, kdo má k dispozici ten nejlepší model schopný garantovat prosperitu, stabilitu a svobodu. Je to nespoutaný kapitalismus Spojených států, čínský sociálkapitalismus či autoritářský přístup k využívání přírodních zdrojů na ruský způsob? Evropa by v této oblasti mohla vytvořit politicko-hospodářský model, který by mohl zlákat rychle se rozvíjející demokracie, jakými jsou Indie, Jižní Afrika či Brazílie.“

     

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    klm_05.swf

    Opatření na ochranu klimatu

    Podle Mezinárodní energetické agentury zbývá posledních 5 let na to, aby se přijala zásadní opatření, která by umožnila naplnění scénáře, který by podle propočtů znamenal průměrný nárůst globální teploty o maximálně 2°C v porovnání s průměrnou teplotou z předindustriální doby.

    Taková opatření by samozřejmě znamenala radikální snížení emisí u všech významných emitentů, tedy masivní odklon od fosilních zdrojů jako je ropa či uhlí. V současné době je však řada významných ekonomik (jako například Rusko nebo státy Arabského poloostrova) velmi závislých na exportu ropy. Těmto zemím samozřejmě celosvětové snížení spotřeby ropy může přinést nemalé ztráty v příjmech státní kasy. Nejbohatšími nadnárodními korporacemi současného světa jsou velcí energetičtí giganti, jejichž tržby jsou srovnatelné s HDP například Polska či Švédska. Asi není potřeba zdůrazňovat, jak velký vliv na tvorbu národních politik tyto společnosti mohou mít. Proto sílí hlasy kritiků, kteří zpochybňují demokratičnost rozhodování při formování energetické a klimatické politiky. Podle těchto názorů se jedná o proces, který namísto řešení společenských dopadů jde na ruku lobbistickým skupinám a ekonomicko-politickým zájmům jednotlivých států.

    Změna klimatu

    Dvě slova, která sama o sobě napovídají, že změně se nevyhneme. Ale jaká bude? „Budoucnost lidstva je natolik důležitá, že ji nemůžeme nechat v rukou státníků, generálů, průmyslníků a podobných lidí – kteří jsou uvězněni v zájmové struktuře státního systému,“ říká Richard Falk o knize Ervina Laszla Strategie pro budoucnost. Jak bychom se mohli změnit? Gándhí řekl: „Staň se tou změnou, kterou chceš ve světě vidět. V dnešním světě to znamená změnit své vědomí tak, aby ostatní změnili to své. Jak to můžete udělat? První věcí ze všeho je zbavit se starého vědomí i hodnot a domněnek, které ho podporují.“

    Filozof a environmentalista Bohuslav Binka vidí tři základní pilíře změny:

    „Zaprvé musíme nově hledat svůj poměr k přírodě a přírodnímu světu. Kultura vznikla a vyvíjela se jako na přírodě parazitující systém. To nevadilo, dokud kulturní systémy
    existovaly jako roztroušené ostrůvky parazitů na „nekonečném“ těle přírody. Jenže dnes se situace obrací. Kultura je příliš silná, mocná a propojená na to, aby dále existovala jako přírodní parazit. Z logiky věci vyplývá, že konzumní průmyslová společnost založená na kapitalismu žádné takové proměny není schopná. Nelze každý rok vyrábět a prodávat víc a přitom brát z přírody méně. Prvním pilířem je tedy hledání biofilního modu existence kultury.

    Zadruhé musíme hledat kroky k co nejméně násilnému omezení moci silných ekonomických subjektů. Žádné revoluční násilí, ale posílení právního postavení jednotlivého občana a oslabení právního postavení právnických osob s cílem zisku.
    Progresivní a zároveň propřírodní zdanění: daně má platit ten, kdo ničí životní prostředí, nikoliv ten, kdo vytváří hodnoty. Diskuse nad smyslem a účelem ekonomického růstu. Omezení reklamy. Jestliže bude výrazně zdaněna či omezena reklama, zmizí billboardy u dálnic, celostránkové inzerce v tisku, reklamní spoty v televizi a nekonečné smyčky v rádiích. Což je samo o sobě ohromná úleva, protože ustane věčné svádění ke spotřebě. Zároveň ale skončí mnoho deníků a týdeníků, soukromé neplacené televize a spousta neplacených rádií. Není správné, že poslouchat budeme jen to, co si zaplatíme? Že naše mysl nebude zaplavována tisícovkou balastních, emočně manipulativních informací denně? Zkrátka hledání rozumné míry kompromisu mezi ekonomickou efektivitou, svobodou a sociální rovností. Od určité míry nerovnosti totiž začne být politická demokracie jen fasádou podivného ekonomického feudalismu.

    Zatřetí promýšlet a prosazovat kroky, které povedou k větší občanské kontrole
    politiky. Posílení principů polopřímé demokracie včetně celostátních referend s vysokou mírou politické závaznosti, zavedení pravidel podporujících veřejnou kontrolu politiky, přísná kontrola majetkových poměrů lidí spojených s veřejnou správou.

    Ekonomické nástroje, jako třeba daňová reforma, dokážou mnoho i bez zákazů. Stačí, aby přírodě nepřátelské produkty a služby byly výrazně dražší. Aby náklady na reklamu byly vyšší než očekávané zisky z ní. Z principu přece nejde o to omezovat člověka, ale zmírnit konflikt kultury s přírodou. Pokud nalezneme způsob, jak provozovat automobilovou dopravu šetrně k životnímu prostředí, není důvod opouštět princip osobní dopravy. Pokud ale moje cesta z Brna do Prahy zvýší emise škodlivin, měl bych si za ten luxus připlatit.

    Prostě, stejně jako Jaroslav Hašek, na strategii mírného pokroku v mezích toho, co je ochoten přijmout každý, nevěřím. Přijde mi směšná. Znám pár lidí, kteří chtěli svoji vizi prosadit tím, že se zalíbí většině, a nikdo z nich dlouhodobě neuspěl. A na druhou stranu znám nemálo radikálů, jejichž myšlenky dnes bereme jako samozřejmost.
    Netvrdím, že radikálně environmentální či ekologistický pohled na svět uspěje, ani že ho musíme, nebo nyní umíme, prosadit za každou cenu.“

     

    Hrozí tedy opravdu katastrofa způsobená klimatickými změnami, nebo se jedná pouze o varovné hlasy, nabádající společnost k šetrnějšímu a umírněnějšímu přístupu?

    Podle sociologa Prof. PhDr. Jana Kellera CSc. ,  jsou jen tři způsoby, jak stávající situaci řešit:

    „Buď vymyslet techniku, která bude spotřebovávat méně zdrojů a mít větší efektivitu. Jenomže jakmile vyvineme techniku s čtyřnásobnou účinností, bude to alibi, které lidem umožní s klidným svědomím zvednout konzum na čtyřnásobek. Druhá možnost, velice ožehavá, jde přes zásahy do ekonomického nebo dokonce politického mechanismu. Tím se nemyslí nějaká ekologická diktatura, ale třeba radikální decentralizace. Většina ekologických aktivistů ale spoléhá na třetí cestu. Přemlouvat lidi, aby změnili svůj hodnotový systém.“

     

     

    Závěrečný test lekce

    Pro ukončení této lekce a postup dále musíte vypracovat následující test.


  • 7
    Ukázat pouze téma 7

    Slovníček pojmů


  • 8
    Ukázat pouze téma 8

    Modelové aktivity pro výuku


  • 9
    Ukázat pouze téma 9
  • 10
    Ukázat pouze téma 10