Osnova témat

  •  
     

    Demokracie a evropská integrace

     

    Neztraťme se v Evropské unii!

    Praha – Prezident Václav Klaus je přesvědčen, že Česká republika přestane od 1. května existovat jako samostatný a suverénní stát.
    Píše to v dnešním exkluzivním článku pro MF DNES, a to jen několik dnů před historickým vstupem České republiky do Evropské unie. V článku s názvem „Neztraťme se v Evropské unii!“ hodnotí Klaus tento vstup dosud nejkritičtějším způsobem. „Obhajoba našich politických, společenských, ekonomických a všech ostatních zájmů v Evropě bude nyní daleko těžší,“ píše.

    Premiér Vladimír Špidla (ČSSD) prezidenta za to kritizuje. „Zřejmě nedoceňuje historický osud českého národa. Obstáli jsme od devátého století jako vyspělá oblast evropského prostoru. Naše nejslavnější dějiny a okamžiky jsou vždy spojeny s plnou integrací. Ať už bych uvedl příklad Lucemburků nebo Karla IV.,“ řekl.

    (MF Dnes, 22. 4. 2004)


    V čem se Klaus neshoduje s europoslanci

    Europoslanci kritizovali Klause, ten žádá omluvu

    Praha - Vztahy mezi prezidentem Václavem Klausem a zastánci euroústavy jsou po středeční slovní přestřelce na bodě mrazu. MF DNES přináší výroky obou stran, českého prezidenta a jeho kritiků Aleja Vidal-Quadrase a Jo Leinena.

    Václav Klaus: Euroústava přeměňuje Evropu států ve stát Evropa. Členské státy budou v nově vzniklém státě federativního typu pouhými regiony nebo provinciemi.

    Alejo Vidal-Quadras (místopředseda EP): Unie je víc než mezinárodní organizace, ale méně než stát. Všechny členské země jsou a budou suverénními státy, na tom evropská ústava nic nemění.

    Václav Kaus: Ústava bude nadřazena ústavám členským zemí.

    Alejo Vidal-Quadras: Zdá se, že teprve nyní objevil, co platí už více než padesát let, že evropské zákony jsou nadřazeny národním.

    Václav Klaus: Evropské státy budou moci měnit pravidla hlasování v Bruselu bez podpory svých parlamentů a občanů. Sníží se úroveň demokracie.

    Jo Leinen: To si český prezident opravdu myslí, že by národní vlády jednaly v rozporu s veřejným míněním ve svých státech? Naopak se posílí role národních parlamentů, které budou moci více zasahovat do tvorby evropské legislativy.

    Václav Klaus: Evropská unie je přebyrokratizovaný panevropský stát.

    Jo Leinen: Je obecně známo, že Evropská komise má méně úředníků než radnice některého z velkoměst.“

    (MF Dnes, 22 .4. 2005)

     

    EU není demokratická, myslí si většina lidí

    Vstup České republiky do Evropské unie (EU) se brzy po Listopadu stal jedním z hlavních cílů domácí politiky. Stalo se, avšak pochybnosti, je-li toto společenství vůbec demokratické, zde zaznívají možná ze všech evropských států nejčastěji. Tuzemská debata o Evropské unii je pro mnohé nepřehledná a není jasné, které argumenty jsou klíčové, které zástupné a které zcela zavádějící a demagogické. Výše uvedené ukázky ji poměrně věrně vystihují. Padají také slova jako „kouřové clony“, „utopie“, „diktát“, je připomínána Mnichovská dohoda, Třetí říše i Sovětský svaz, rozvíjena metafora sousedské výpomoci. Většina evropských politiků se přitom přiklání k názoru, že je zapotřebí učinit další krok směrem k větší integraci a federalizaci Evropy.

    Empirická šetření ukazují, jak se tyto bouřlivé diskuse promítají do nálad ve společnosti. Například agentura STEM ve svém průzkumu z listopadu 2011 položila občanům země následující otázky. Pokuste se na ně také odpovědět:

    Zaškrtněte svůj názor.

    DEU_01.swf

    Zaškrtněte svůj názor.

    DEU_02.swf

  • 1
    Ukázat pouze téma 1

    Průzkum (více: Kompletní zpráva STEM) ukázal, že většina občanů České republiky nevnímá procesy, z nichž se rodí politická rozhodnutí EU, jako demokratické. Také proto se tři čtvrtiny populace staví proti hlubší integraci EU. Jinými slovy, mezi lidmi roste počet takzvaných euroskeptiků. Jen menšina občanů (38 %) si myslí, že EU funguje demokraticky, ještě méně (28 %) je těch, podle nichž funguje efektivně. Názor, že by se EU měla přetvořit ve stát s federativním uspořádáním, sdílí jen asi každý čtvrtý občan ČR (24 %).

    Zajímavý je pohled na charakteristiky zastánců jednotlivých názorů: mezi zastánci větší evropské integrace převažují mladí lidé do devětadvaceti let. Z hlediska politických preferencí jde o voliče ODS a TOP 09. Střední a starší generace se však hlubší integrace obává. Jde především o voliče ČSSD a KSČM.

    V této lekci se zaměříme na hledání odpovědí k následujícím otázkám:

    • Ohrožuje (omezuje) EU demokracii v členských „národních“ státech a jejich suverenitu? A nebo naopak dohlíží na to, aby demokratické principy byly ctěny a zachovávány?
    • Z jakých pozic vychází kritika fungování EU? Jsou tyto názory vždy relevantní a demokratické?
    • Jaké alternativy EU se České republice nabízejí?
    • Jak se mění představa národních zájmů a suverenity v kontextu sjednocující se Evropy?

    Základní informace o Evropské unii, její historii, cílech a struktuře jsou k dispozici v prezentacích zveřejněných na metodickém portálu pro učitele Moderní dějiny: Dějiny evropské integraceEU – struktura a fungování .


    Evropeismus: oprávněná kritika demokratického deficitu nebo demagogie a nacionalistické strašení?

    Čtenáře lekce Podoby demokracie, kteří si pamatují slova Václava Bělohradského
    o smývání hranic mezi levicí a pravicí, nepřekvapí, že mezi nejhlasitější tuzemské i světové kritiky demokratického fungování Unie patří zakladatel Občanské demokratické strany, která sama sebe považuje za pravicovou. Myšlenková východiska nejznámějšího a nejvlivnějšího tuzemského kritika Evropské unie Václava Klause není snadné rozklíčovat. V okruhu svých příznivců je považován za důsledného liberála a strážce demokratických principů a svobody. Podle jeho kritiků nestojí za výhradami vůči postupujícímu procesu evropské integrace nic jiného než jeho ješitnost, maloměšťáctví a nacionalismus.

    Již v roce 2005 v rozhovoru nazvaném „Mám strach o Evropu“ Klaus  mimo jiné uvedl:

    Nebezpečí spočívá v tom, že se Evropa odvrací od demokracie a svobody. Nedovedu si představit demokratickou společnost bez státu, který by nebyl vázaný na národ (nebo několik národů). Nemám tím přirozeně na mysli ,,etnicky čistýnárodní stát, o to mi vůbec nejde. Demokracie potřebuje základnu ve státu, jinak se ocitáme v postdemokracii. Evropská unie je pro mne postdemokratickou institucí.

    Obvykle se navrhuje posílení kompetencí Evropského parlamentu, aby byl tento demokratický deficit odstraněn.

    Tato námitka je známá, ale absolutně chybná. Dokážu si stěží představit, že ji někdo může myslet vážně. K demokracii a k parlamentarismu potřebujete démos, tedy lid, a ten v Evropě nemáme. Nedovedu si také představit, že v dohledné době budeme
    v Evropě evropský lid mít. Proto jsou analogie se Spojenými státy americkými falešné. Rozdíly mezi Massachusetts a Texasem jsou nesrovnatelně menší než rozdíly mezi např. Finskem, Řeckem, Irskem a Portugalskem. Jeden démos v Evropě neexistuje. To člověk vidí každodenně i na tom, jak funguje Evropský parlament. To není otázka jeho malých kompetencí, jak se často tvrdí. Rozšíření kompetencí kompenzovat nepřítomnost démos nedokáže.
    (www.klaus.cz/clanky/646)

    Prezident koncepci Evropské unie a myšlenku evropské integrace obecně podroboval ostré kritice již před vstupem České republiky do tohoto společenství. Jeho nejčastějším argumentem je ztráta národní suverenity. Zastáncům integrace vyčítá,

    že se bez váhání smiřují se ztrátou národní (i státní) suverenity a že souhlasí
    s dobrovolným předáním významné části rozhodovací pravomoci do vzdáleného nadnárodního centra, které žádným způsobem nemohou přímo kontrolovat.“
    (www.klaus.cz/clanky/2372).


  • 2
    Ukázat pouze téma 2

    V souvislosti se snahou o evropskou integraci prezident zavádí pojem evropeismus (více: Co je to evropeismus). Charakterizuje jej jako konglomerát idejí, doktrínu vyznačující se „arogantním autoritářstvím“. Argumenty, jimiž většina představitelů států Evropské unie hájí další integraci svých členů, myšlenku sociálního státu, harmonizaci evropské legislativy či zavádění celoevropských regulačních a rozhodovacích mechanismů, označuje za naivní utopismus a „pouhou stínohru, zakrývající za vznešenými slovy velmi přízemní zájem. Tímto zájmem je zbavit se státu jako nezastupitelného garanta demokracie, jako základní politické jednotky demokratického uspořádání … jako jediné smysluplně organizovatelné arény politického střetávání, jako největší možné, ale současně i nejmenší rozumné základny politické reprezentace a reprezentovatelnosti.“ (www.klaus.cz/clanky/1278)

    Přestože je podle Klause evropeismus momentálně názorem většinovým, sdíleným lidmi, kteří mají různé pohledy na svět a rekrutují se z různých politických stran, mají jeho zastánci něco společného:

    „(zastánci evropeismu) nechtějí chodit od osmi do pěti a pětkrát v týdnu do zaměstnání a vykonávat normální práci. Je produktem lidí, kteří chtějí řídit, ovládat, poručníkovat, patronovat jiné. Jsou to politici a s nimi spojení úředníci na straně jedné a na politiky napojení public intellectuals (ve veřejném prostoru a v médiích se pohybující intelektuálové) na straně druhé. Je to nemalá skupina lidí ve veřejné sféře, která je onou pověstnou mrtvou vahou (deadweight), která ,pouze pragmaticky maximalizuje efekty, které jí z tohoto postavení plynou a která si chce zajistit dlouhodobost svého výsadního postavení a své výhody; se chce izolovat od dosahu voličů, veřejného mínění a standardních demokratických mechanismů; se chce komplikovaností a nepřehledností rozhodovacích procedur komunitárního práva a vzdáleností od jednotlivce-občana oddělit od jakýchkoli důsledků svého rozhodování a od nákladů (v nejširším slova smyslu), které z toho občanům jednotlivých členských zemí plynou.“ (www.klaus.cz/clanky/1278)

     

    Přemysl Janýr se ve své reakci na Klausův evropeismus snaží poukázat na slabiny Klausovy argumentace. Které z Janýrových argumentů považujete za nejpádnější?

    • Klaus zůstává dlužen vysvětlení „z jakého východiska, na základě jakých univerzálních, nad člověkem stojících hodnot a proč právě on může prověřit základní správnost kulturního systému, jehož je sám součástí“.
    • Klaus nenabízí ani „základní náčrt onoho pravého hodnotového systému, který jako alternativu k ideologii evropeismu navrhuje a který by si přál, aby Evropa do svého stávajícího převzala“.
    • „Odvolání na otce utopického socialismu Adama Smitha a navazující ekonomy ovšem není právě nejšťastnější referencí v tažení proti sociálnímu modelu. Smith byl, pravda, prvním velkým zastáncem volného trhu, jenže ze zcela opačných důvodů, než Václav Klaus. … K evropskému sociálnímu modelu lze říct ledacos, jenom ne to, že by na tradici sociálně ekonomického myšlení, počínajícího Adamem Smithem nenavazoval – je naopak výsledkem čtvrt tisíciletí jeho vývoje.“
    • Klaus si od Lenina „vypůjčí revolučně údernou techniku paušální denunciace rozsáhlých skupin oponentů příponou „-ismus“, která efektivně snižuje náklady a zvyšuje konkurenceschopnost diskutanta i represivního aparátu: evropeismus, multikulturalismus, ekologismus, moralismus, feminismus, homosexualismus, NGOismus.“
    • Klaus neakceptuje „ani základní teze učení Adama Smithe, ani na něj navazujících ekonomů a zástupců dalších společenských věd“, nezviklá ho, že se v odmítání „trhu bez adjektiv“ „bohužel shodují téměř všichni“. Přehlíží astronomické škody a ekonomický propad, které České republice svým „trhem bez přívlastků“ počátkem devadesátých let přivodil.
    • Klausův text „je zaplněn nedoloženými tvrzeními, denunciacemi, urážkami a útoky bez špetky argumentace“.
    • Nepřesvědčil mě žádný z argumentů.
    • Jiný argument – uveďte:


     

    Filozof Václav Bělohradský naproti tomu před bagatelizací všech Klausových názorů varuje:

    Podívejte se na následující video.

    belohrdsky1.flv

    Kromě prezidenta republiky se nejhlasitější kritici EU v ČR rekrutují z řad členů Občanské demokratické strany a z hlediska volebních preferencí zatím marginální Strany svobodných občanů a strany Suverenita. Obdobné názory prezentuje Občanský institut či extrémně konzervativní Akce D.O.S.T. Mezi představitele těchto subjektů patří například Miroslav Bednář (za všechny např. text Evropská unie a demokracie), spisovatel Benjamin Kuras (např. Evropská unie – proč ne nebo Demokratický deficit) či Michal Semín (např. Evropská unie – proč ne). Shrňme si hlavní argumenty těchto i dalších „euroskeptiků“.

    Evropská unie podle euroskeptiků

    • představuje další neúspěšný pokus o „říši“ usilující o centralizaci Evropy;
    • splňuje znaky despotismu, nikoli demokracie, protože exekutiva (Evropská komise a Rada) vykonává zákonodárnou funkci;
    • nemůže být demokratickým útvarem (státem), protože neexistuje žádný evropský lid, celoevropský politický národ jako politické společenství (pouze existence politického národa je předpokladem demokratických institucí);
    • postrádá demokratickou legitimitu, protože její hlavní instituce postrádají demokratický mandát (zejm. Evropská komise, ale částečně též Evropský parlament – nízká volební účast, nízká známost poslanců, Evropská rada a Rada – rozhodující většinově, jako celek je nikdo nevolí);
    • není parlamentní demokracií, ale byrokracií,

      - protože jí nevládne vláda sestavená většinou občanem volených poslanců. V Evropském parlamentu není opozice a jeho poslanci nevytvářejí zákony, nýbrž jen schvalují nebo upravují zákony a regulace, které jim předává Evropská komise. Ta je složená z vysloužilých a nevolených politiků, kteří přebírají zákony a regulace od nevolených a anonymních úředníků a právníků;

      - protože volby do evropského parlamentu neznamenají změnu vlády jako v parlamentní demokracii. Hlavní vládnoucí silou EU není zastupitelská demokracie, nýbrž byrokracie – Evropská komise;
    • ruší suverenitu jednotlivých členských států, protože předává významné rozhodovací pravomoci do vzdáleného nadnárodního centra („do Bruselu“);
    • zavádí většinový systém rozhodování a dává větším státům proporčně větší počet hlasů než státům menším;
    • zavádí nepřijatelné přerozdělování, subvence a příliš „socialistickou“ strukturu obecně;
    • nepřináší jasně propočtené důkazy o ekonomické výhodnosti oproti nečlenství;
    • zavádí desítky tisíc bez výjimky přijímaných direktiv;
    • z původního dobrovolného sdružení svobodných demokratických států vytváří totalitní byrokratický kolos, v němž občan ztrácí možnost ovlivňovat svůj osud;
    • umožňuje občanům odvolávat se k právnímu systému Evropské unie proti právnímu systému vlastní země.

     

    Zaškrtněte svůj názor.

    DEU_03.swf

    Napište odpověď do textového pole.

    Benjamin Kuras ve svém blogu Demokratický deficit píše, že politici EU „ … přebírají zákony a regulace od nevolených a anonymních úředníků a právníků. Ti tvoří skutečnou zákulisní vládu. Jejich funkcí je psát zákony tak složitě, aby jim nerozuměli ani eurokomisaři a vydávat jich tolik, aby europoslanci neměli čas si je přečíst, než o nich musí hlasovat.“

    Uveďte, v čem se tato (údajná) praxe liší od situace v českém Parlamentu:


    Otupit námitky vůči „demokratickému deficitu“ Evropské unie se již dávno před naším vstupem snažil přední tuzemský politolog Jiří Pehe ( více: Trpí Evropská unie demokratickým deficitem?). Pehe mnohé z nich nepopírá, ovšem jejich pochopení i překonání vidí v nutnosti nahlédnout projekt Evropské integrace coby unikátní mnohaletý konstrukt politických elit, který se stále vyvíjí a nachází v jakési hybridní vývojové fázi kombinující prvky mezivládní spolupráce, konfederace a federace. Soustava orgánů EU je sice komplikovaná, avšak výsledkem demokraticky dosažených kompromisů. K důslednému překonání kritizovaného deficitu podle Peheho vedou pouze dvě radikální řešení:

    1)  „vrácení integračních procesů zpět k bodu, kdy unie byla víceméně ještě jen společenstvím suverénních států svázaných mezivládními dohodami“;

    2) „skutečné federální uspořádání; Legislativní činnost a kontrola exekutivy by v takovém uspořádání patřily přímo volenému Evropskému parlamentu a výkon moci by patřil evropské vládě, která by fungovala pod hrozbou vyslovení nedůvěry. Evropa by též měla svého prezidenta a ústavu. Vlády a exekutivy entit, z nichž by se Evropská federace skládala, by s ní byly v podobném vztahu, jaký mají státy americké unie k orgánům federálním.“


  • 3
    Ukázat pouze téma 3

    Federalizaci Evropy, ať už založené na regionech nebo značně oslabených národních státech, se ovšem euroskeptici zuřivě brání, neboť celá jejich filozofie se opírá o obranu národního státu, která je ovšem často založená na primitivních nacionalistických argumentech, a která ignoruje skutečnost, že sám národní stát je poměrně nový historický jev, úzce svázaný s průmyslovým věkem, který se chýlí s nástupem postindustriální globalizace ke konci. Euroskeptici zároveň ovšem ví, že je nerealistické otočit chod hodin a vrátit se k již překonanému modelu evropské spolupráce jako pouhé mezivládní spolupráce zcela suverénních národních států.
    Z tohoto dilematu pak vzniká podivná schizofrenie, která na nás čiší ze všech prohlášení českých euroskeptiků o demokratickém deficitu EU … Pro zmíněnou schizofrenii se těžko hledá teoretické zastřešení a proto není divu, že mnozí z nich jsou v poslední době tak okouzleni knihou Johna Laughlanda ,Znečištěný pramen‘, která v podstatě zpochybňuje samotnou ideu evropské integrace jako údajně nedemokratický a utopistický jev. … Laughlandova argumentace je povýtce zcestná. Jako výchozí bod své argumentace, Laughland totiž neváhá položit rovnítko mezi imperiální, totalitní a jiné nedemokratické pokusy o sjednocení Evropy v minulosti a společný projekt západoevropských demokracií, který se i navzdory často složitým diskusím od začátku odehrával ve veskrze demokratickém duchu a na základě naprosté rovnoprávnosti všech zúčastněných. Je navíc podložen společnou myšlenkou vytvořit z Evropy bezpečný, prosperující kontinent. Všechny zásadní sjednocovací kroky byly podrobeny důkladným diskusím v členských zemích a žádná země, jakkoliv malá, nebyla donucena ostatními k přijetí čehokoliv, co bylo proti jejím zájmům,“ odhaluje demagogii i praktickou bezvýchodnost odpůrců evropské integrace Pehe.

    Pehe polemizuje také s dalším z hlavních argumentů euroskeptiků, spočívajícím v tezi, že vznik evropského veřejného prostoru a přímé vazby evropské politiky na občany podmiňující existenci evropského (federálního) státu není možný, neboť neexistuje evropský politický národ (démos):

    „ … Bělohradský si představuje onen kýžený evropský démos jako jakousi obdobu národního nacionalismu. Něco takového ovšem na evropské úrovni nemůže vzniknout a není důvodu, proč by mělo. Bělohradský ignoruje nejenom to, že moderní člověk má několik různých vrstev identit (například fotbaloví fanoušci klubů, v nichž hrají internacionálové z celého světa, se často se svým klubem identifikují více než fanouškové národních týmů), ale také skutečnost, že se díky moderním technologiím rychle vytváří nadnárodní občanská společnost a spolu s ní i nadnárodní veřejný prostor (jak nás o tom koneckonců přesvědčují celosvětově organizovaní antiglobalizační aktivisté).

    Druhým omylem Bělohradského a jeho euroskeptických souputníků je předpoklad, že federativní uspořádání může být vytvořeno teprve tehdy, až se vytvoří evropský politický národ a evropský veřejný prostor. Historická zkušenost s vytvořením americké federace přitom ukazuje, že americký politický národ i americký veřejný prostor (federální démos) se skutečně začaly tvořit až po vzniku americké federace, nebo, přinejlepším, souběžně.“

    Po více než desetiletí, které od zveřejnění Peheho textu uplynulo, lze jeho závěrečná slova označit za prorocká:

    „Evropa bude nakonec nucena vykročit směrem k federálnímu uspořádání nejenom proto, že (podle Bělohradského neexistující) evropská veřejnost politiky tímto směrem bude tlačit, ale i proto, že každá jiná alternativa je buď krokem zpět, nebo znamená kolaps sjednocovacího experimentu. Učiní tak i proto, že federální uspořádání je jediným možným způsobem, jak překonat současný demokratický deficit. Sjednocená Evropa, fungující na skutečně demokratických principech,  je navíc též nejlogičtější reakcí na ekonomické dopady akcelerujícího procesu globalizace.“ (Pehe, Literární noviny č. 36,  5. 9. 2001 )

    Klaus a další kritici současné EU každopádně mnohými příklady (zejména zaváděním většinového hlasování na úkor rozhodování konsensuálního, nebo poukazováním na velké rozhodovací pravomoci úředníků bez mandátu vzešlého z voleb) poměrně přesvědčivě dokládají, že postupně dochází ke snižování vlivu jednotlivých zemí na celoevropskou politiku a že je třeba více usilovat o demokratickou kontrolu a transparentnost rozhodování celoevropských institucí. Tím však jejich boj proti EU nekončí. Jak připomíná nejen Jiří Pehe, své věcné argumenty stran demokratického procesu nezřídka doprovází hrou na nacionálně-nesnášenlivou notu, čímž vyvolávají otázky, co je jejich hlavní motivací.

    „Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války,“

    uvedl Klaus v eseji k šedesátinám klasického liberála Gerharda Schwarze. Před podpisem Lisabonské smlouvy si prezident v roce 2009 vymínil, že pro ČR nebude platit Charta práv Unie, což je 54 článků rozdělených do šesti kapitol nazvaných důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanství a spravedlnost. Smlouvu s Chartou vnímal jako další kroky k vytvoření federace, jakýchsi Spojených států evropských. Při jejich odmítání argumentoval obavou, že by se sudetští Němci násilně odsunutí po druhé světové válce mohli domáhat majetků zabavených podle Benešových dekretů, k nimž se v restitucích neměli šanci dostat. Pomoci jim k tomu prý měl článek 21, který zakazuje diskriminaci na základě příslušnosti k národnostní menšině. Přestože Ústavní soud dvakrát prohlásil, že smlouva není v rozporu s českou Ústavou, prezident trval na svém. Zajímavé je o jeho úsilí uvažovat s odstupem dvou let:  Výjimka existuje stále pouze na papíře a listina tedy kompletně platí i pro nás. A nestalo se nic.

    Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/klaus-uz-podruhe-bojoval-s-plevelem-lidskych-prav-opet-uspesne-pvh-

     

    Východiska i důsledky prezidentova přístupu komentuje v následující ukázce filosof Václav Bělohradský:

    Podívejte se na následující video.

    belohr_2.flv

    Nutno dodat, že Václav Klaus není jediným, kdo koktejl kritiky demokratických deficitů a nacionalismu servíruje. V Evropském parlamentu nachází zastání například mezi členy britské Konzervativní strany:

    Podívejte se na následující video.

    farage_projev.flv

     

    Jiné argumenty euroskeptiků zase nápadně připomínají náboženský fundamentalismus, většinou (týmiž osobami) vytýkaný islámským zemím:

    Proč budu hlasovat „ne“

    Michal Semín

    V referendu o vstupu České republiky do Evropské unie budu hlasovat záporně. Nevedou mne k tomu nedostatek evropanství nebo vypjatý nacionalismus, ale nesouhlas s ideovými principy sjednocovacího procesu.

    Jako křesťan a politický konzervativec smýšlím kriticky o pokračující sekularizaci veřejného života v evropských národech. Ideově-politický kurs moderních politických elit je liberální a státně paternalistický, přičemž rozdíl mezi socialisty a křesťanskými demokraty vedenými vládami je stále méně patrný. Sjednocení Evropy na základě navrhované Charty základních práv EU povede k nadnárodní petrifikaci společensky negativních jevů, podrývajících stabilitu tradiční rodiny, manželského svazku a práv rodičů na vlastní výchovu dětí. Politická korektnost, již dnes značně zamořující české veřejné mínění, bude vstupem do EU ještě více posílena novými regulacemi a normami, přikazujícími „rovnoprávnost mužů a žen“ na pracovišti a v domácnosti, zákazem „diskriminace na základě sexuální orientace“ a jinými kontroverzními požadavky. Charta základních práv EU trpí totiž neduhem, jenž je vlastní každé deklaraci lidských práv, odvozené od osvícensky založené deklarace práv a svobod z doby francouzské revoluce. Lidská práva, jak byla formulována sekulárními revolucionáři novověku, se emancipují od teistického světonázoru, ze kterého čerpají svoji legitimitu. Je-li přirozenost člověka stálá a metafyzicky zajištěná, musí mít svůj původ v mimolidském Tvůrci, jenž je zároveň autorem finality lidského života. Odmítnutím Boha jako garanta „lidských práv“ vystavujeme samotná lidská práva bytostnému ohrožení. Není-li Boha, není ani stálé lidské přirozenosti. Neexistuje-li metafyzicky neměnná lidská přirozenost, nemohou existovat ani lidská práva, neboť s absolutizovanou procesualitou lidství se také lidská práva podrobují neustálému vývoji a změně. Co bylo „právem člověka“ v 18. století, dnes „právem“ není, a naopak. Moderně pojatá lidská práva ve smyslu „práva na sebeurčení“ prostřednictvím novověkých „svobod“ ve skutečnosti žádná reálná práva člověka zaručit nemohou. Historia magistra vitae – souběžně s francouzskou deklarací lidských práv a svobod vstupuje na scénu evropských dějin mašinerie pokroku, v jejíchž osidlech tragicky končí osudy milionů lidí. Jak tato historicko-teoretická vsuvka souvisí s problematikou evropského sjednocování? Výše zmíněná Charta lidských práv čerpá ze stejného ideového zdroje jako Francouzská revoluce. Dokladem je většinový nesouhlas se zakotvením odkazu na Stvořitele a úlohu náboženství v preambuli této Charty či budoucí Ústavy EU.


  • 4
    Ukázat pouze téma 4

    Zaškrtněte správnou odpověď.

    Podle Semína Evropská unie pomáhá zavádět „kontroverzní“ a „společensky nebezpečné“ jevy: rovnoprávnost mužů a žen, zákaz diskriminace na základě sexuální orientace a tzv. moderně pojatá lidská práva. O jaké argumenty jejich nebezpečnost Semín opírá?

    DEU_04.swf

    Evropská unie jako alternativa

    Kopie dokumentu se seznamem jazyků, do kterých bude přeložena smlouva evropských států o rozpočtové odpovědnosti podle mnohých „černou na bílé ilustruje odklon ČR od Evropy“.

    „Cílem svobodných je vyvést zemi z Evropské unie, v tom jdeme dál než Václav Klaus, který zatím říká, že ke členství v Unii neexistuje alternativa,“odhaluje cíle Strany svobodných občanů její místopředseda Jiří Payne (Respekt č. 8, 2012, s. 20-21), Klausův dlouholetý poradce a bývalý poslanec ODS. Na otázku, není-li skrytým cílem prezidenta republiky totéž, odpovídá: „To by byl malý cíl. Domnívám se, že chce Evropskou unii rozbít.“


    Přečtěte si nyní článek Dana Drápala:

    Evropská unie: Přituhuje

    Než začneme mluvit o tom, jak za vše špatné může Brusel, měli bychom se zamyslet

    Dan Drápal

    Trochu mi to připomíná rok 1913. Evropa měla tehdy za sebou 43 mírových let, kdy se válčilo vlastně jen na Balkáně. Tehdy by si asi nikdo nevsadil na to, že následujícího roku vypukne strašlivý požár, který si vyžádá miliony mrtvých. Vzpomněl jsem si na to, když kdosi v diskusi o mém nedávném článku „Co po Evropské unii“ napsal, že Evropská unie se dozajista nerozpadne. Vyslovil jsem v něm obavy, že nikdo nemá připravený nějaký plán, co by se mělo dít po rozpadu Evropské unie. Od té doby jsem si ověřil, že naše politické strany se na tuto eventualitu skutečně nijak nepřipravují. Tento článek si nečiní nárok, že s takovým plánem přijde. Přesto chce přispět k diskusi na toto téma. Chci se dotknout tří faktorů.

    Brusel není Moskva

    Prvním z nich je srovnávání Evropské unie se Sovětským svazem nebo Varšavskou smlouvou. Radikální kritici někdy tvrdí, že mezi Evropskou unií a tehdejším komunistickým blokem vlastně není rozdíl. Považuji tato tvrzení za nepravdivá a nebezpečná. Já si jako šedesátiletý člověk, který prožil větší část svého života pod komunistickou vládou, pochopitelně uvědomuji absurditu takových tvrzení. Mohla by ale splést mladší lidi, kteří onu dobu nezažili. Patrně to bude některým čtenářům připadat banální, ale dovolím si upozornit na některé významné rozdíly.

    Za komunismu mi byl na sedm let odebrán pas jen proto, že jsem se zúčastnil demonstrace 21. srpna 1969. Po vstupu do Evropské unie a po vstupu naší země do „Schengenu“ mohu cestovat po naprosté většině Evropy pouze s občankou. Za komunismu nepřipadalo v úvahu, abych publikoval jakýkoli politický článek. Nyní mohu publikovat dle libosti. Za komunismu by mi za sebemenší kritiku či pokus o vtip na účet „představitelů spřátelených zemí“ hrozilo vězení naostro. Nyní mohu kritizovat a zesměšňovat kteréhokoli evropského politika. Pokud jste za komunismu dávali najevo „nesprávné“ názory, vaše děti se nemusely dostat na studia. Dnes si to mladá generace nedovede představit. Existuje tisíc dalších podobných důvodů, abychom byli velice opatrní při srovnávání Evropské unie s bývalým komunistickým blokem.

    Suverenita – za jakou cenu

    Druhým faktorem je otázka suverenity. Máme dokonce stranu, jež má toto slovo v názvu. Vede ji žena, která je dost inteligentní na to, abych se o ní mohl domnívat, že se pokouší oklamat naše občany nevědomky. Myslím, že dobře ví, co dělá. Česká republika v řadě ohledů suverénní zemí není a být nemůže, a to bez ohledu na to, je-li či není-li v Evropské unii. V současnosti – i když dobře vím, že tomu tak nemusí být navěky – rozhoduje o síle a suverenitě zemí především jejich ekonomika. Naše ekonomika je nyní bytostně závislá na Německu a těžko tomu bude v dohledné době jinak. Kdybychom se dostali se svým největším a nejmocnějším sousedem do zásadního sporu, může nás ekonomicky zlikvidovat do několika týdnů. Armáda bude klidně moci zůstat v kasárnách. Být mimo Evropskou unii znamená ztratit i ty relativně malé možnosti věci ovlivnit. A snít v rámci Evropské unie o jakési ose Londýn-Praha-Stockholm mi připadá opravdu směšné. S oběma těmito zeměmi nás momentálně spojují nahodilosti, nikoli nějaké systémové prvky. Pokud skutečně chceme suverenitu a nechceme skončit jako Severní Korea, museli bychom občanům říci, že existují hodnoty, kvůli nimž nám stojí za to opravdu radikálně zchudnout. Já osobně bych byl pro – ale obávám se, že nesdílím hodnoty paní Bobošíkové. Na sen o suverenitě zapomeňme. Místo toho hledejme co nejintenzivněji cesty k tomu, aby náš hlas byl slyšet – ehm, tedy tam, kde máme co říci. Pro inspiraci doporučuji obrátit se k našim severním sousedům.

    Knížákova jistota

    Třetím faktorem ve hře, na nějž chci upozornit, je promýšlení, co tedy vlastně dál. Mnozí kritici Evropské unie jsou v tomto ohledu pozoruhodně skoupí na slovo. Výjimkou je Milan Knížák, který nedávno v Lidových novinách otevřeně doporučil rozpuštění Evropské unie: „Jsem přesvědčen, že rozpad EU, který by odstranil zbytečnou bruselskou administrativu … a který by srovnal vztahy mezi státy na úroveň dobrých, samostatných sousedů a partnerů, by Evropě pomohl.“ Jsem rád, že to pan Knížák takto jasně řekl. Ovšem nemohu se nepozastavit nad jeho naivitou. Rozpad něčeho zpravidla vztahy na úroveň dobrých sousedů nesrovná. Když už si někdo libuje v analogiích se Sovětským svazem, mohl by si položit otázku, zda mezi Pobaltím, Ruskem a kavkazskými státy existují dobré sousedské vztahy. A to raději ani nebudu připomínat rozpad bývalé Jugoslávie… Rozpad Společnosti národů před druhou světovou válkou také žádné dobro nevěstil. Staromilcům zase můžeme připomenout rozpad Rakouska-Uherska… Kde bere Milan Knížák jistotu, že by rozpad Evropské unie dopadl dobře, je mi opravdu záhadou.

    Aby bylo jasno: Mně se Evropská unie nelíbí. Nelíbí se mi její postoj k Izraeli. Nelíbí se mi její netolerance k jiným názorům – viz Rocco Buttiglione. Nelíbí se mi tlak na zavádění propotratových zákonů a homosexuální agendy. A tak bych mohl pokračovat. Ale nejásám nad jejími potížemi a nad eventualitou jejího rozpadu. Mohl by mít ještě horší následky než rozpad carského Ruska. A to vám byl, panečku, fukot.

     

    Dan Drápal byl do roku 2004 pastorem Křesťanského společenství Praha, kam tehdy patřil i Libor Michálek, nyní je redaktorem Konzervativních listů.

     

    Evropská unie: Přituhuje |Eseje - RESPEKT.IHNED.CZ

     

    V těžké době takzvané finanční krize a krize eurozóny, o níž se živě diskutuje na počátku roku 2012, používají autorovy argumenty i další zastánci evropské integrace. Mezi nimi zejména německá kancléřka Angela Merkelová (Respekt č. 6, 2012, s. 24):

    „Vše, co činím, činím z pevného přesvědčení, že Evropa je naším společným štěstím – štěstím, které musíme zachránit,“ řekla žena, která má největší vliv na budoucí podobu Evropy, předminulý týden ve výjimečném, dlouhém rozhovoru s novináři z šesti předních evropských deníků. „Kdybychom ji neměli, tak by spolu možná i naše generace válčila … Jsem hluboce přesvědčena, že Evropská unie, se svou demokracií, lidskými právy, ideály svobody a všemi svými hodnotami, může mnohé nabídnout lidem v Evropě i na celém světě“, ale „když nebudeme držet při sobě, tak si nebude nikdo všímat toho, co říkáme a čemu věříme.“

    Merkelová také jasně popsala, kudy by se měla přeměna Evropské unie nadále ubírat: k federativnímu uspořádání, v němž bude posílená Evropská komise sehrávat roli evropské vlády, vyvažované silným parlamentem, jehož druhou komorou by se měla stát rada složená z předsedů národních vlád. Funkci nejvyšší soudní instance by naplňoval Soudní dvůr EU. Opakovaně potvrdila, že Německo postrádá ambice stát se hegemonem Evropy a raději by svoji neformální moc převedlo do silných celoevropských institucí.

    Alternativu Evropy bez integrované EU barvitě líčí český eurokomisař Štefan Fűlle (Respekt č. 5, 2012, s. 46). Shrnuje také její smysluplnost v současném, takzvaně globalizovaném světě:

    „Podívejte, Evropa toho zažila hodně. Ve 20. století to byly dvě ničivé války a jako výsledek té druhé tady vznikl projekt, který měl státy sblížit a integrovat natolik, aby už v budoucnosti žádné takové konflikty nevedly. Rozpad eurozóny znamená krok zpět. Negativní dopad na společný trh, který by rozpad bezpochyby měl, je krokem zpět. Byl by to návrat k ochranářství v ekonomice, k tomu, že by každý ,kopal sám za sebe. Čistili bychom hraniční kameny, snažili se rozpomenout, kde ty hranice byly, a uvnitř bychom chránili naše dílčí, lokální zájmy. A to je přece vývoj, jejž pak nikdo nezastaví.

    Ale nebylo by to pro Česko lepší? Měli bychom svoji měnu, přátelské vztahy se sousedy, obchodovali bychom s nimi dál, protože jsme pro mnohé výhodný dodavatel zboží.

    Myslíte, že by bylo lepší očistit kameny na hranicích?

    Nemuseli bychom sdílet problémy jiných, platit do společného záchranného fondu a udrželi si výhody volného obchodu.

    Je jedna věc, kterou si uvědomuje málo lidí. Globalizace v zásadě znamená, že dnes máte daleko menší kontrolu nad věcmi, jež byly ještě donedávna zcela v rukou suverénních národních států. A zrovna tak nyní nemůže být v silách jednotlivých států je řešit. Evropská unie coby integrační celek sdružující půl miliardy lidí je určitě daleko lépe vybavena na to, aby čelila těmto globalizačním tendencím.

    Když u nás čtu články, že hlavní proud v rámci Evropské unie odtéká do kanálu a Česká republika by se měla stát Švýcarskem, tak si připadám jako v nějaké pohádce. Říkají to lidé, kteří si podle mě neuvědomují realitu věcí. Švýcarsko má svůj status postavený na dlouhé historii, na geografii, mentalitě lidí a toto jen tak nepřenesete na jinou zemi.“

     

    V úvodu zmiňovaná anketa naznačuje, že většina obyvatel České republiky si v závěru roku 2011 vykročení směrem k evropské federaci nepřála. Opačného názoru je například Petr Pithart (Respekt č. 8, 2012, s. 49-50). Fakt, že je Česká republika patrně nejeuroskeptičtější zemí v Unii vysvětluje takzvaným „mnichovským komplexem“:

    „ … Ten pocit ,o nás bez nás. Je to do jisté míry alibismus. Podobně se říká, že se o nás rozhodlo v Jaltě. Já jsem prostudoval, co se dalo, a bezpečně vím, že o Československu se tam prostě nemluvilo. Přes­to to budou všichni opakovat znovu a znovu. Protože když to nebudete opakovat, budete muset přiznat, že jsme si v březnu 1945 do značné míry dohodli sami, že u nás nebude žádná politická pluralita, že tu budou jenom čtyři určené partaje, moje, tvoje a každá další jedině tehdy, když s tím budeme všichni souhlasit. Z tohoto hlediska je únor 1948 epizodou, nikoli zásadním zvratem. Tak si to dohodly oba exily. Beneš byl sice přítomný, ale neúčastnil se jednání. Říkal jen: ,Pánové, hleďte se s těmi komunisty dohodnout. Takže to máte druhý komplex: Jalta – v únoru nás nechali na holičkách. Pak je tu srpen 1968, kdy nás podle rozšířeného mínění také nechali na holičkách. Takže my jsme oběť, jsme opuštěni, zrazeni a je to tak stále, je to náš úděl. A teď se konečně proti tomu můžeme postavit, protože můžeme křičet, že zase někde ,o nás bez nás.

    Dnes je ODS hlavní hybnou silou tohoto společenského pohybu. Přitom ještě před deseti, neřkuli patnácti lety nebyla tak euroskeptická. Co se uvnitř té strany přihodilo?

    Myslím, že zjistili, že to na voliče zabírá. Že lidé u nás se prostě rádi nechávají strašit, protože to potvrzuje jejich představy o tom, jak jsme vždy byli obětí. Jak jsme to mysleli dobře, jak jsme měli pravdu…“

    Argumentace Pitharta ve prospěch setrvání „v hlavním proudu“ EU, kterým jsou v roce 2012 aktivity směřující k větší politické integraci kontinentu, klade na rozdíl od odpůrců integrace důraz spíše na vztahy, odpovědnost, solidaritu, namísto pragmatického kalkulu „zisků a ztrát“ souvisejících s pocitem „národní suverenity“:

    „ … Jeho /myšleno Petra Nečase/ rozhodnutí vyvázat Česko z federalistických tendencí znamená postupnou cestu ven z Evropské unie. Co nám hrozí, když se ke zbytku zemí nepřidáme a zůstaneme mimo?

    Špatná pověst troublemakerů v příštích krizových situacích. A ty přijdou, protože Evropská unie od vzniku EHS řeší jednu krizi za druhou, je to způsob její existence, což mi nenahání hrůzu. Prostě hledáme cestu bez precedentu, děláme chyby, jdeme z krize do krize, ale neválčí se, jsme schopni si pomoci, podporujeme zaostalejší regiony apod. Je to vše spojeno s šílenou byrokracií a hloupostmi. Vůbec ale nechápu, jak někomu může dělat dobře, že se k tomu pokusu nepřidá. Jedině nedostatek sebevědomí, že to nezvládnu, že nedokážu přesvědčit, že nenajdu spojence. A prémie za to, že jsme národ Husů a že máme odvahu. …

    Proč tedy vy, na rozdíl od ODS, chcete zůstat v hlavním proudu EU?

    Protože se chci podílet na hledání Evropanů, jak vybřednout z této krize. Vidím to úplně obráceně. Myslím si, že Angela Merkelová potřebuje naši pomoc, a ne že oni s námi hauzírují jako v době Mnichova. Nemám prostě tu elementární nedůvěru k Francouzům a Němcům. Vím o jejich pochybeních a o jejich zájmech, a přesto dnes vidím, že bych chtěl být jejich úsilí nápomocen. Chci u toho být. Jenže zkušenost ze dvou totalitních režimů – pořád jsme o tom mluvili, Havel o tom mluvil – se neprojevila: nejsme o to moudřejší a zkušenější .“

     

    Poučení z české moderní historie v kontextu evropské integrace také nabízí například text Zpátky do současnosti zveřejněný v časopise Respekt v říjnu 2011.

    Případné námitky poukazující na nemístnost odkazů zastánců EU k oběma světovým válkám vyvrací nedávné události v Řecku. Válečné reminiscence, které se zde objevily v souvislosti s kritikou tamní správy veřejných rozpočtů ze strany představitelů Německa, mohou posloužit jako varování, že k rozpoutání nacionální nesnášenlivosti a agrese může poměrně rychle dojít i v Evropě 21. století. „Zášť vůči Berlínu graduje. Pro Řeky jsou Němci nacisté,“ psaly titulky novin v únoru roku 2012. Řecká média překřtila zemi, kterou měli Řekové až donedávna velice v oblibě, na „Čtvrtou říši“.


  • 5
    Ukázat pouze téma 5

    Pálení německé a nacistické vlajky před parlamentem v Aténách.

    Autor: Reuters


    Shrňme si hlavní argumenty zastánců našeho členství v Evropské unii:

    Evropská unie podle svých zastánců:

    • představuje historicky unikátní projekt vyspělých demokratických států zaručující nebývale dlouhé období míru a prosperity;

    • sehrává roli garanta lidských, občanských a sociálních práv obyvatel členských států;

    • přispívá k vyrovnávání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony v Evropě;

    • umožňuje svobodný pohyb obyvatel i zboží po evropském kontinentu;

    • posiluje vliv evropských států v globalizovaném světě tím, že představuje významného partnera světovým „velmocím“;

    • svým vlivem a legislativou většinou přispívá ke zkvalitnění české politické kultury, demokracie a fungování státu.

    Po zamyšlení nad argumenty kritiků současné Evropské unie nezřídka nelze než souhlasit, že z hlediska demokratické legitimity a fungování celoevropských institucí mají její reprezentanti ještě co dohánět. Jistou nepatřičnost českého euroskepticismu ovšem snad nejlépe ilustruje následující karikatura reagující na tuzemský přístup stran celoevropské dohody o rozpočtové odpovědnosti i správy tzv. evropských dotací a veřejných rozpočtů vůbec:

     

    Brusel píše do Prahy:

    Omlouváme se, že jsme Vás nechápali

    Po prvotním překvapení začínají konečně evropští lídři oceňovat postoj české vlády k evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti a vyjadřují České republice své sympatie.

    Jindřich Šídlo
    hlavní analytik HN


    Vážený pane prezidente, vážený pane premiére, vážená vládo České republiky, drazí pozůstalí, dovolte, abychom se Vám jménem našich zemí, Evropské komise a všeho evropského lidu omluvili za nedorozumění, která snad mohla vzniknout v důsledku některých našich neuvážených komentářů, z nichž by mohlo vyplývat, že plně nerozumíme a nerespektujeme Váš postoj k nové evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti. Jsme si dobře vědomi, že Vaše naprosto pochopitelné stanovisko je pouze reakcí na naše chyby a neschopnost porozumět jedinečnosti Vaší překrásné země. Naposledy tuto necitlivost prokázal dopis Evropské komise ministru školství Jeho Excelenci Josefu Dobešovi, v němž se nikým nevolená eurobyrokratka Áurelio Cecílio snažila poškodit (navíc v angličtině, za což se také omlouváme) oprávněné národní zájmy České republiky, když zcela neuctivým – a vzhledem k evropsky proslulé integritě J. E. Dobeše i osobně urážlivým – způsobem zpochybnila nezadatelné právo České republiky rozdělit naše společné peníze způsobem, který nejlépe vyhovuje Vašim kulturním zvykům a tradicím.

    Uvědomujeme si, jak pobuřující byla zejména následující pasáž hodnocení projektů OKNO a SPORT, na něž jste žádali pouhou miliardu korun, jakkoliv jsme si vědomi, že by Vaše úřady byly schopny utratit jakoukoliv libovolně vyšší částku: „Neexistuje žádný finanční plán projektu, který by umožnil řádné posouzení výdajů. Největší část rozpočtu, 53 procent, je plánována na analýzy, podklady a televizní spoty, což je prostě nepřijatelné. Příjemci peněz mají být konkrétní lidé, ne mediální společnosti.“

    Tuto arogantní odpověď, vycházející pouze z neomluvitelné neznalosti české reality, jsme připraveni okamžitě napravit.

    Dovolujeme si Vám na důkaz naší dobré vůle nabídnout, že Evropská komise bude nadále –samozřejmě bez jakéhokoliv předběžného posuzování, které zcela oprávněně považujete za zásah do suverenity Vaší země – posílat finanční prostředky na libovolné účty Vámi určených mediálních agentur, poradenských společností a advokátních kanceláří, čímž se významně odlehčí české státní správě, která je touto činností naší vinou naprosto zavalena.

    Dovolte také, abychom se touto cestou omluvili Vaší zemi za významný nárůst korupce, kterou zapříčinily tzv. eurodotace, tedy peníze, které jsou Vám pravidelně zasílány za účelem rozvoje České republiky, byť víme, jak obrovskou zátěží je pro Vás sepsat bez chyb jediný projekt.

    Je naší chybou, že jsme nebyli schopni odhadnout kulturní vyspělost České republiky, na druhou stranu vyjadřujeme potěšení, že jsme tak dokázali společnými evropskými silami podpořit soukromou rodinnou výstavbu a tím i životní úroveň některých významných představitelů Vašeho politického života.

    Plně podporujeme Váš návrh na vypsání referenda o přijetí veškerých návrhů společného postupu organizace, do níž jsme Vás donutili vstoupit.

    Naprosto souhlasíme s Vašimi navrženými otázkami „Taky si myslíte, že bychom neměli nikomu nic půjčovat, protože sami máme málo?“, stejně jako „Souhlasíte, aby Česko navždy zůstalo čistým příjemcem z fondů EU?“.

    Považujeme však za nutné Vás upozornit, že mezi členskými státy sílí názor formulovatelný do plebiscitní otázky: „Máte už taky Čechů plné zuby?“

    V nekonečné úctě

    (podpisy 25 předsedů vlád a prezidentů členských zemí EU a předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa)

    Otázky

      Tato lekce shrnuje většinu nejvýznamnějších argumentů zastánců i odpůrců procesu evropské integrace. S jakými tvrzeními se po jejím prostudování ztotožňujete?

      1. Hájit v době postupující globalizace „národní suverenitu“ (svrchovanost) přestává být relevantním politickým cílem
      2. Evropská integrace je nepochybně hrozbou pro svobodu a demokracii v naší zemi
      3. Pochybnosti o demokratické legitimitě jsou v případě rozhodování nikým nezvolenými zástupci na místě
      4. Projekt Evropské unie je promyšleným plánem skupiny osob uzurpovat moc nad národními státy poté, co bude oslabena jejich demokracie
      5. Evropská integrace a zavádění nadnárodních institucí je nutnou reakcí na změny, ke kterým v posledních desetiletích dochází
      6. Procesu evropské integrace vděčíme za nebývale dlouhé období míru mezi hlavními evropskými zeměmi
      7. Snaha o společnou politiku evropských zemí je většinou v rozporu s našimi národními zájmy
      8. Vlivem EU u nás byla zavedena celá řada norem zamezujících například znečišťování životního prostředí, týrání zvířat, korupci, diskriminaci a porušování lidských práv
      9. Členství v EU a přejímání zde navrhované legislativy většinou přispívá ke zkvalitnění české politické kultury, demokracie a fungování státu
      10. Členství v EU je pro nás ekonomicky nevýhodné
      11. Vlivem Evropské unie u nás dochází k erozi tradičních hodnot

    1. 6
      Ukázat pouze téma 6

      Závěrečný test lekce

      Pro ukončení této lekce musíte vypracovat následující test.


    2. 7
      Ukázat pouze téma 7

      Modelové aktivity pro výuku

      Následující aktivity jsou převzaty z projektu Dvorek.eu


    3. 8
      Ukázat pouze téma 8
    4. 9
      Ukázat pouze téma 9
    5. 10
      Ukázat pouze téma 10