Formy nacionalismu

Nacionalismus je velmi široký pojem, má mnoho poloh a výkladů. Ideologie prodě­lala zásadní vývoj, od liberalismu středních tříd, přes konzervatismus aristokracie až po fašis­mus nižších a středních tříd.

Liberální nacionalismus

Liberální nacionalismus představuje nejstarší typ nacionalismu. Liberální nacionalisté jsou přesvědčeni, že národy tvoří přirozené a svrchované entity, a mají tudíž právo na svobodu a sebeurčení. Z tohoto důvodu vystupují liberálové proti národnostní nadvládě, jak v rámci mnohonárodních říší, tak i v případě kolonialismu. Zároveň podporují demokratické formy vládnutí, neboť podle nich splňují ideál vlády lidu, a tedy národa. Z liberalismu vyrůstá i představa, že jednotlivé národy jsou si rovny. Součástí tohoto myšlenkového proudu bylo tedy také uznávání sebeurčení i pro ostatní národy.

Konzervativní nacionalismus

Původní postoj konzervatismu k nacionalismu byl negativní. Nicméně řada konzervativních politiků si záhy uvědomila, že jejich obrana tradičních společenských institucí může zahrnout i obranu národa coby přirozeného a historicky daného společenství. Díky tomu se konzervativní nacionalismus objevuje obvykle v již etablovaných národních státech. Vychází z přesvědčení, že národy jsou přirozeně vzniklé skupiny lidí, které se identifikují na základě společných hodnot, kultury a historie. Z tohoto důvodu je vztah konzervativců k imigraci přinejmenším opatrný a spíše negativní. Konzervativním cílem je naopak zacho­vání národní svébytnosti, zejména prostřednictvím vlastenectví.

Expanzivní (integrální) nacionalismus

Expanzivní nacionalismus se obvykle spojuje s šovinismem, tedy přesvědčením o výjimečnosti a nadřazenosti vlastního národa. Vypjaté formy šovinismu upřednostňují národ před jednotlivcem, identita jednotlivce je pohlcována všemocným národem, jehož existence je nejvyšším smyslem bytí, za nějž stojí jednotlivci obětovat i svůj život. Tato forma nacionalismu se obvykle nazývá „integrální nacionalis­mus". Je logické, že se tento druh nacionalismu projevuje militantně, zejména voláním po expanzi a válce. Válka je důkazem národní velikosti, podporuje národní hrdost a prověřuje oddanost členů národa. Mobilizační schopnosti šovinismu vycházejí převážně z „negativní integrace", tedy z mobilizace proti jinému národu.

Všechny tyto aspekty vedly k propojení evropského kolonialismu a imperialismu v 19. století s naci­onalismem, resp. s jeho expanzivní podobou. V té době se v Evropě rozšířila představa, že bílé národy stojí intelektuálně a kulturně výše než národy barevné, a je tedy jistou morální povinností či dokonce břemenem Evropanů šířit vyšší civilizaci mezi barbary a divochy.

Protikoloniální nacionalismus

Koloniální expanze zanesla myšlenky nacionalismu i na kolonizovaná území a paradoxně tak sama napomohla ideologickému zaštítění domorodých snah o národní osvobození. To bylo často ve svých počátcích formová­no pod vlivem liberálního, osvobozujícího nacionalismu. Záhy však většina protikoloniálních hnutí ve třetím světě začala spojovat svůj nacionalismus spíše s různými formami socialismu (od umírněného socialismu v Indii, až po revoluční marxismus v Číně a Vietnamu), který jednak nasedal na místní kolektivistické tradice, jednak nabízel širší politickou analýzu koloniálního vykořisťování, než jakou mohl poskytnout liberalismus.

V období po rozpadu koloniálních říší pak tato forma nacionalismu často přešla k odmítání západních idejí jako takových a mnohde podpořila narůstající vliv islámského fundamentalismu.

Kulturní nacionalismus

Kulturní nacionalismus vnímá národ v první řadě jako určitou civilizaci. Stát (ani ten národní) nehraje pro jeho stoupence větší roli. Lze říci, že kulturní nacionalismus je mystický a romantický, upřednost­ňuje emocionální pouto k národu, který chápe jako jedinečný a organický celek. V centru jeho zájmu obvykle leží spíše lidová kultura a tradice, než kultura vyšších vrstev.

Občanský nacionalismus

Občanský nacionalismus je primárně definován v politických či právních termínech a spočívá v dobrovolném závazku k jasně vymezeným právům a povinnostem. Představa sounáležitosti takto vymezeného národa je založena na teritoriálním principu (sdílení společného území).

Etnický nacionalismus

Pro etnický nacionalismus představuje hlavní měřítko etnicita. Oproti občanskému nacionalismu není založen na svobodném osobním rozhodnutí, ale na  biokulturních pudech a principech. Příkladem etnického nacionalismu je například nacionalismus černošských skupin v USA, který apeluje spíše na společné kul­turní zázemí, než na skutečnou etnicitu, která je v případě amerických černochů obtížně definovatelná.

Zdroje:

  • Charvát, J.: Ideologie pravicového extremismu. In: Kolektiv autorů: Hrozby neonacismu – Příležitosti demokracie. Asi-milovaní, o.s., Praha 2009.
  • www.varianty.cz
Naposledy změněno: Čtvrtek, 13. říjen 2011, 21.42