Historický vývoj nacionalismu

Nacionalismus se jako ideologie objevuje od konce 18. století v souvislosti s Francouzskou revolucí a změnami, které tato revoluce vnesla do evropského politického prostoru. Dříve je velmi obtížné o nacionalismu hovořit, neboť i slovo národ mohlo mít často značné odlišný obsah od svého současného pojetí.

Přeměna společnosti po Francouzské revoluci

Nejvýznamnější společenskou změnou, která nastala po Francouzské revoluci, byla emancipace třetího stavu spojená s ideou lidové svrchovanosti. Do té doby neexistoval pojem občan, ale pouze poddaný. Idea lidové svrchovanosti oproti tomu přicházela s představou, že moc ve státě pochází od lidu, tedy od všech jeho obyvatel, resp. zejména těch, kteří tvoří bohatství státu.

Nová doktrína suverenity lidu se zrodila zejména z myšlenek Jeana-Jacquese Rousseaua, kdy vůdci revoluce hledali společného jmenovatele pro Francouze, kteří se takřka přes noc stali z poddaných francouzského krále občany Francouzské republiky, což si vynutilo zcela nové pojetí kolektivní identity uvnitř státu. Lid již nadále nebyl objektem vládnutí, ale měl se napříště sám stát subjektem vládnutí – měl sám vládnout. Idea národa jakožto přirozeného společenství se tak spojila s ideou národa jako politické jednotky.

S tím byla spojena otázka definice „lidu“. Do Francouzské revoluce byl za lid považován jen úzký segment vyšších vrstev podílejících se na výkonu moci. Během revoluce však došlo k emancipaci tzv. třetího stavu a k novému ztotožnění národa právě s ním.

Nové vnímání národa dramaticky změnilo dosavadní politickou praxi. Pokud měl být národ tvořen třetím stavem, pak bylo nutné mu zajistit odpovídající práva, která dosud neměl. Díky tomu se začala tvořit představa občana, tak jak ji známe i dnes, včetně souboru politických občanských práv.

Vypuknutím válek proti Francouzské republice se utvořila polarita Francie vs. zbytek Evropy. Tyto boje daly vzniknout pocitu národní semknutosti a jednoty (zejména na tehdy rozdrobeném území dnešního Německa a v Rusku), se kterou národní armády čelily nejprve revoluci a poté Napoleonovi.

Vývoj nacionalismu v 19. století

Během 19. století se začal nacionalismus rychle šířit celou Evropou. I když byl jeho charakter v různých částech kontinentu velmi odlišný, většinou nabýval dvou základních podob: snahy po autonomii nezávislých území a předstihnutí konkurujících, již autonomních států.

Spolu s pozvolným prosazováním myšlenek, které se ostře stavěly proti absolutismu, se začala rozpadat celá struktura politické moci. Společnost se začala měnit i po ekonomické a sociální stránce. Nacionalismus nabízel lidu vhodnou náhradu za původní poddanská a vazalská pouta a v neposlední řadě také vhodnou alternativu k nefunkčním společenským vazbám, které se rozpadaly pod vlivem Francouzské revoluce.

Nacionalismus byl hnacím motorem sjednocení do té doby nejednotných a roztříštěných území, na kterých hovořili lidé stejným jazykem (nebo alespoň navzájem relativně srozumitelnými dialekty), jako byly především Německo a Itálie.

Tato ideologie naopak stála za rozpadem koloniálních velmocí nebo mnohonárodnostních útvarů, např. zejména Rakouska – Uherska, a za vznikem řady nástupnických národních států.

Hlavní rysy ideologie nacionalismu

Celé 19. století a v různých částech světa do značné míry i století následující, je přímo prostoupené ideologií nacionalismu, která tvrdí, že lidstvo je přirozeně rozděleno do jednotlivých národů, které mají svou vlastní specifickou povahu. Každý národ má svůj jazyk, kulturu a své historické území. Jeho hranice by měly splývat s hranicemi etnickými, jazykovými a kulturními a vytvořit tak politickou organizační jednotku: národní stát.

Problém je totiž v tom, že základní premisy, ze kterých nacionalismus vychází, jsou přinejmenším sporné. Archaické společnosti například běžně podporovaly existenci několika kultur na svém území. Národní jazyky vznikaly většinově až na přelomu 18. a 19. století. Do té doby se na většině území dnešních národních států hovořilo převážně dialekty. Klíčovým aspektem středověkých říší také nebyla národní nebo etnická jednota, ale spíše věrnost panovníkovi a etnický či jazykový princip nemusel hrát větší roli. Ukázalo se, že nelze říci, že by v Evropě obecně platil stav, kdy politická, etnická, jazyková i kulturní jednotka splývá. Zároveň se ukázalo, že většina evropských států má na svém území různé cizojazyčné či etnické menšiny.

I přes to, že nacionalismus staví na některých ahistorických premisách, ve společnosti 19. i 20. století se velmi dobře uchytil.

V Evropě se během 19. století na myšlence nacionalismu zformovala celá řada národů, i když většina z nich dosáhla svého cíle – národního státu – až ve století následujícím: Češi, Slováci, Poláci, Finové, pobaltské národy a další. Tyto národy žily na územích, která v minulosti (nejčastěji ve středověku) fungovala jako samostatná území, poté však byla včleněna do větších státních celků. Nacionalismus se šířil ruku v ruce s nástupem osvícenských zájmů o vlastní jazyk, dějiny a kulturu a často i s absolutistickými tendencemi panovníků (například v Rakousku snaha Josefa II. zavést němčinu jako jednotný jazyk monarchie) a stal se hlavním strůjcem vytváření národních hnutí. Jednotlivá národní obrození se vyvíjela od snah prosadit vlastní jazyk v literární tvorbě, přes prosazení jazyka do škol a úřadů, až po nezávislost státního území.

V průběhu 19. století došlo také k posunu nacionalismu coby politického konceptu. Zatímco původně byl spojován s liberálními koncepty, k jeho konci již figuroval v rejstříku argumentů národně-sociálních stran. Ve století následujícím se pak tato ideologie stala oporou také řadě diktátorských režimů.

20. století: Od jazyka ke krvi

Situace se dramaticky změnila po první světové válce, které byl mimochodem nacionalismus jednou z vážných příčin (i když ne jedinou). Prohraná válka vedla v Německu k radikalizaci a novému definování nacionalismu, nikoli již na základě jazyka, ale na základě krve.      Zatímco jazyk se lze naučit a kulturu přijmout, tak krev kolující v lidských žilách vyměnit nelze. Tato myšlenková linie od národa definovaného jazykově k národu definovanému pokrevně je poměrně logická, avšak její důsledky byly nedozírné. V momentě, kdy se objevuje vize národa jakožto výlučné pospolitosti krve, pak není v takovém národě pro jakékoli minority místo a otevírá se cesta pro jejich násilné vyloučení z „národa“.

Menšiny nadále nejsou součástí národa, i kdyby hovořily stejným jazykem a sdílely stejnou kulturu, protože pokrevně s ním totožné nejsou. Tím se otevřela cesta k ideologiím, jako byl fašismus a zejména nacismus, které spojily etnický nacionalismus s rasismem a antisemitismem.

Nacionalismus tak vstoupil do své finální podoby, kdy se definitivně obrátil proti svým liberálním kořenům. Zatímco liberalismus chápal národní stát jako záležitost občanskou, tak nacionalismus založený na pospolitosti krve se stal záležitostí silně exkluzivní. Jestliže se moderní společnost vyvíjela směrem k občanství, pak tento „pokrevní“ nebo etnický nacionalismus představuje regresi a krok zpět do předobčanských společností založených na pokrevních svazcích.

Nacionalismus a nedemokratické režimy

V 20. století vznikla po celém světě řada nedemokratických (diktátorských nebo totalitních) režimů, jež do své ideologie zařadily více (např. nacismus, frankismus, fašismus) či méně (stalinismus) i nacionalistické argumenty.

V této době také vystoupila do popředí jedna z extrémních odnoží nacionalismu, tzv. rasismus, (jeho počátky spadají již do 19. století, do období kolonialismu, jeho výrazné prosazení je však spojováno až s nacismem). Nacionalismus, který vyústil v nacismus, vedl k největší genocidě v historii Evropského kontinentu zvané holocaust. Po celém světě má za následky další milióny obětí jakožto dopad nejrůznějších etnických válek a etnických čistek, poháněných motorem novodobého nacionalismu (např. Jugoslávie, Izrael – Palestina, Rwanda, Zimbabwe, Somálsko a desítky dalších).

Po pádu fašistického režimu v Itálii a nacistického v Německu sice došlo k mezinárodnímu odsouzení fašismu, resp. nacismu, ale nezmizeli ani jejich přívrženci z období Mussoliniho a Hitlerovy vlády, ani myšlenky samotné. Od konce války se neustále objevují různé skupiny, které se na obě ideologie snaží navazovat.

Nacionalismus a 21. století

Nacionalismus jakožto politickou ideologii nalezneme i na začátku 21. století. Jeho nejčastější formou v současné Evropě je politický program nejrůznějších separatistických hnutí.

Stává se politickým programem nacionalistických sdružení, která prosazují různou míru autonomie pro svá území a nabývají různých forem, od patriotismu až po extremismus. Z mírných forem těchto hnutí lze jmenovat např. Skotsko, jež získalo v rámci Spojeného království v řadě aspektů autonomii. K radikálním nacionalistickým, tzv. ultra-nacionalistickým hnutím patřily či patří některé skupiny irských (IRA), bretonských, baskických či korsických separatistů, které k prosazení svých cílů užívají násilí a hrozeb.

Vedle toho se ve své radikálnější formě stává základem nejrůznějších extrémistických hnutí, skupin a politických stran. O myšlenku nacionalismu se opírají neonacistické, neofašistické a další krajně pravicové, ale i krajně levicové skupiny.  V posledních letech se ke krajní pravici započítává ještě pravice populistická, která často využívá anti-imigrantskou a homofobní rétoriku, avšak distancuje se od fašismu, resp. nacismu. Na české scéně jsme se s tímto typem nacionalismu mohli setkat například v programu Dělnické strany nebo Národního odporu.

Zdroje:

  • Charvát, J.: Ideologie pravicového extremismu. In: Kolektiv autorů: Hrozby neonacismu – Příležitosti demokracie. Asi-milovaní, o. s., Praha 2009.
  • Hroch, M.: (ed.). Pohled na národ a nacionalismus. Praha: SLON 2003.
  • www.varianty.cz
  • http://cs.wikipedia.org/wiki/Nacionalismus
Naposledy změněno: Čtvrtek, 13. říjen 2011, 21.43