Od konce války se neustále objevují různé skupiny, které se snaží navázat na ideologii nacismu a fašismu. Pro ideologický rámec jejich aktivit se vžil název neofašismus, resp. neonacismus, případně obecně extrémní či krajní pravice. V posledních letech se ke krajní pravici započítává ještě pravice populistická, která často využívá antiimigrantskou a homofobní rétoriku, avšak distancuje se od fašismu, resp. nacismu.

Ideologický základ současné krajní pravice

Přestože existuje v celosvětovém měřítku i u nás značné množství různých ultrapravicových uskupení, která se v mnoha ohledech odlišují, lze je všechna na základě jejich politického programu zařadit do tří základních skupin: reakční populisté, neofašisté a neonacisté. Pro úplnost je třeba říci, že názory všech tří skupin se v mnoha případech doplňují či překrývají a žádná přesná dělicí čára mezi nimi neexistuje. Některé postupy připisované zde jedné skupině se proto mohou objevit také u skupiny druhé, ve velmi všeobecné rovině však toto rozdělení funguje.

Je pochopitelné, že rasistické, xenofobní a antisemitské postoje nejsou příslušníky řady krajně pravico­vých skupin nazývány (alespoň navenek) pravými jmény a obvykle jsou shrnovány pod zástupný termín „vlastenectví". To se týká zejména skupin, které lze zařadit mezi reakční populisty a částečně i mezi neofašisty. Vlastenectví je u nich odvozováno od národní historie, která je vykládána zkresleně a jednostranně, s akcentem položeným pouze na některé její aspekty. Naopak bývá vyzdvihován aspekt antikomunismu a boje proti levicovým silám obecně a boje proti „zvrá­cenostem", jaké představují narkomani nebo homosexuálové. V těchto momentech se obvykle shodují všechny tři proudy současné krajní pravice.

Neofašismus

Termín neofašismus označuje fašizující skupiny vzniklé po druhé světové válce. Skupiny tohoto zaměření se obvykle neodvolávají ani tak na Mussoliniho Itálii, jako spíše na Frankovo Španělsko, Salazarovo Portugalsko, Chile za vlády generála Pinocheta a místní představitele fašistického politického proudu. Ze současníků jim bývá nejbližší Le Pen z Francie a částečně i zesnulý Jörg Haider z Rakouska.

Neofašismus navazuje na původní fašismus, respektive na ty jeho prvky, které jsou v současné době akceptovatelné. Neofašisté tedy obvykle nezdůrazňují totalitní povahu svého učení a často se vyhýbají i propagaci násilí.

Politicky se jedná o ideologii stojící zejména na myšlenkách nacionalismu, resp. šovinismu, antikomunismu a antidemokratismu, přičemž každá z těchto myšlenek zahrnuje několik dalších navazujících idejí. Původní Mussoliniho boj proti demokracii je ale u neofašistů obvykle nahrazen kritikou nepružné­ho parlamentního systému a poukazováním na politické korupční aféry, neboť otevřené zpochybňování demokracie je v Evropě obvykle nezákonné.

Nacionalismus bývá u neofašistů chápán exkluzivně a obvykle i expanzivně a definuje se zejména v opozici vůči ostatním národům. Logicky z něj pak vyrůstá rasismus, který u historického fašismu chyběl. Nacionalismus se zde propojuje s xenofobií a rasismem ve smyslu odmítání imigrantů, resp. cizinců kvůli odlišné kultuře, destruktivně působící na místní kulturní zvyklosti.

Hlavním krédem neofašistů je silný, zdravý a nezávislý národ, ve vlastním silném státu. Proto neofašisté ostře vystupují jak proti nadnárodním organizacím (politického i ekonomického charakteru), tak i proti imigraci, zejména ze zemí třetího světa. Jejich rétorika má proto výrazně xenofobní a rasistický charakter. Do podobné kategorie spadá i neofašistický odpor k narkomanii a homosexualitě. Trest smrti pro drogové dealery a postavení homosexuality mimo zákon tak patří ke standardní výbavě neofašistické politiky.

Neofašisté ostře vystupují proti konkurenčním politickým ideologiím, zejména levicovým. Konečně ani demokracie nepředstavuje podle fašistů funkční model řízení společnosti a je třeba ji nahradit modelem výkonnějším. Fašistický model společnosti oproti tomu vychází z principu korporativismu, neboli stavovství, který by měl státu zajistit širokou a zcela jednotnou základnu občanů zbavených rozkladného vlivu politických stran jejich organizací v profesních komorách (stavech).

Neonacismus

Neonacisté navazují přímo na hitlerovský nacismus a okrajově se dovolávají italského fašismu či jihoafrického apartheidu. Významnou roli zde ovšem hrají i proklamované návaznosti pseudohistorického charakteru (neonacisté se často odvolávají na starogermánskou či keltskou historii), avšak i ty v zásadě pouze kopírují původní hitlerovskou doktrínu. Obecně platí, že vymezení neonacistické ideologie, včetně odkazů na historii, je většinově velmi vágní.

l když navazuje neonacismus na původní nacismus, lze ho reálně politicky vymezit ještě hůř, než ostatní směry uvnitř krajní pravice. V zásadě představuje fúzi pan-árijského rasismu a antisemi­tismu s militantním antikomunismem a odporem vůči rovnostářství, zahrnujícím jak liberalismus, tak i demokracii, která má být nahrazena vůdcovským principem. Ideologicky navazují neonacisté na raso­vou koncepci Hitlerova Německa.

Militantní antikomunismus a odpor k demokracii spolu s voláním po společnosti spravované vůdcem na korporativním základě se shodně objevují u neonacismu i neofašismu. Odlišné je ale chápání naciona­lismu. Neonacisté nekladou hlavní důraz na národ, ale na rasu. Nejsou tedy nacionalisty v tom smyslu, v jakém se toto slovo obvykle chápe, ale představují extrémní případ nacionalismu etnického, nebo přesněji rasového, protože největší důraz kladou na „správný rasový původ". Jsou militantními rasisty a antisemity a otevřeně se k tomu hlásí. Jinak ovšem kopírují neofašistické postupy bez větších problémů.

Stejně jako neofašisté hlásají i neonacisté odpor k imigrantům, požadují trest smrti pro drogové dealery a homosexualitu pokládají za zvrácenost, kterou je třeba trestat. Obdobně požadují i tvrdý postup proti komunistům, i když v neonacistickém pojetí bývá termín „komunista" definován velmi pružně. Na rozdíl od neofašistů se ale neonacisté nerozpakují sahat k násilí vůči těm, které označují za své nepřátele.

Neonacisté odmítají moderní společnost jako takovou a jejich cílem je vytvoření „nové společnosti" na ra­sovém, pan-árijském základě. Hlavní způsob řešení současné situace vidí v rozpoutání tzv. „RAHOWA", tedy Svaté rasové války (z anglického Racial Holy War, jedná se o slogan americké neonacistické organizace World Church of Creator, dnes přejmenované na Creativity Movement) a „Bílé revoluce". Tato revoluce by měla zbavit svět Židů a jejich přisluhovačů z řad nižších ras, zlikvidovat demokracii, liberalismus, huma­nismus a komunismus a nastolit vládu Árijců sjednocených pod vládou Vůdce. Silný vůdce by měl být schopen překonat „chaos demokracie" a dát národu pevné a jasné vedení.

Neonacisté sami obvykle nevytvářejí politické strany, i když lze vypozorovat inklinaci některých představitelů neofašistických stran k této ideologii. Běžnější jsou pro ně subkulturně-politické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou zejména skupiny Blood and Honour a Hammer Skinheads s mezinárodním dosahem. V českém prostředí patří mezi tyto skupiny zejména neregistrovaná organizace Národní odpor.

V posledních letech lze však v České republice pozorovat příklon části neonacistických elit k poli­tické činnosti. Zdá se, že neonacisté představují hlavní rezervoár sil krajní pravice a tuto skutečnost si dobře uvědomují. Vědí, že pokud bude chtít jakákoli z legálních skupin krajní pravice uspět, bude se muset dříve nebo později na neonacisty obrátit.

Ultrapravicoví populisté

Populismus představuje styl politické propagandy, který se obrací na „obyčejného člověka", jehož slibuje ochraňovat před „zkorumpovanými politickými elitami" a „státní byrokratickou mašinérií" na jedné straně a na druhé straně mu nabízí rychlá a jednoduchá řeše­ní stávajících společenských problémů. Zaměřuje se na lidské emoce, zejména strach (z imigrantů, narkomanů, homosexuálů, komunistů/fašistů, islámu atd.) a z něj vyplývající touhu po pořádku a spra­vedlnosti, které slibuje dosáhnout razantně a silou. Silová řešení jsou pro populismus také typická - trest smrti pro drogové dealery, trestnost homosexuality, zákaz určitých politických stran (obvykle komunistů), tvrdé tresty pro korupčníky a úplný zákaz imigrace patří ke standardnímu vybavení stran tohoto typu.

Hlavní body programů pravicových populistů se blíží programům neofašistů a neonacistů. Rozdíl spočívá v tom, že v pravicově-populistických stranách se koncentrují lidé, kteří mají zájem o reálnou politickou činnost, zatímco mezi neofašisty a ještě více neonacisty tento moment ustupuje do pozadí. Z toho vyplývají i rozdíly mezi pravicovým populismem a neofašismem, i když bývá populismus někdy hromadně zahrnován pod označení neofašismus.

Pravicově-populistické strany balancují na hraně legálnosti, což jim přináší zájem médií, a tím pádem i potenciálních voličů, ale na druhé straně to s sebou přináší nebezpečí označení za politické extremisty, kterému se populisté vyhýbají. Proto se populisté obvykle straní otevřeného rasismu, poukazují spíše na kulturní odlišnosti označujíce se za nacionalisty a neofašismus a neonacismus veřejně odsuzují, byť s protagonisty těchto skupin mohou neveřejně spolupracovat. Jádro pravicového populismu tvoří obvykle odpor vůči imigraci, antikomunismus a snaha o kulturní a ekonomickou soběstačnost.

K nepřátelům populistů patří v první řadě imigranti. Zvykem je poukazovat zejména na ty ze Třetího světa a zároveň na „nepřizpůsobivá etnika“ usazená delší dobu na území státu, ale etnicky odlišná od majoritní společnosti, která představují u nás Romové, v Německu Turci, ve Francii Arabové a v Anglii Pákistánci. Tyto skupiny svou pouhou přítomností na území státu a národa zapříčiňují podle populistů řadu problémů (nezaměstnanost, zločinnost a kulturní dezintegrita národa) a jsou tedy nežádoucí. Dalšími nepřáteli jsou například komunisté, anarchisté, socialisté, liberálové a humanisté, nadnárodní společnosti, ať už ekonomického (Světová banka, Mezinárodní měnový fond) nebo politického (OSN, NATO, Evropská unie) charakteru nebo skupiny „odpovědné“ za morální úpadek národa (homosexuálové, prostitutky atp.).

Typický příklad skupiny ultrapravicového populismu představuje Front National Jeana Marie Le Pena ve Francii, Freiheitliche Partei Österreichs v Rakousku nebo Republikánská strana a Národní strana v českém prostředí.

Převzato z: Charvát,J.: Ideologie pravicového extremismu. In: Kolektiv autorů: Hrozby neonacismu – Příležitosti demokracie. Asi-milovaní, o. s., Praha 2009. (Zkráceno).

Naposledy změněno: Čtvrtek, 13. říjen 2011, 21.39