Nacionalismus a demokracie

Co se Vám vybaví, když se řekne nacionalismus?

Podívejte se pro příklad na myšlenkovou mapu, která vznikla na workshopu středoškolských pedagogů. Učitelé měli za úkol uvést všechny pojmy, které je napadnou v souvislosti se slovem nacionalismus.

myslenkova mapa

Napište odpověď do textového pole.

Jaké další pojmy by Vás v souvislosti s klíčovým pojmem NACIONALISMUS napadly?

Podívejte se nyní detailněji na tuto myšlenkovou mapu. Ač zde odpovědi na téma nacionalismus nejsou vyčerpávající, přesto nám mohou sloužit k zajímavému zjištění. Nacionalismus je jednak úzce spojen s pojmy jako je národ, patriotismus či vlastenectví. Tyto pojmy většinou považujeme za neutrální nebo dokonce i za pozitivní. Vedle toho souvisí s jednoznačně negativními pojmy, jako je nacismus, šovinismus, fašismus, radikalismus nebo neonacismus. Jak je to možné? Jaký tedy je nacionalismus? A co vlastně tento pojem přesně označuje?

Vymezení pojmu nacionalismus

Nacionalismus představuje politický směr a ideologii vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a zpravidla i nadřazenosti vlastního národa. Lidstvo je podle této ideologie přirozeně rozděleno do jednotlivých národů, které mají svou vlastní specifickou povahu. Příslušnost k národu, národní identita je neměnná. Příslušníci národa mají z pohledu nacionalismu určité společné vlastnosti nebo určité důvody, aby spolu drželi pohromadě, a od toho se dále odvíjejí jejich politické požadavky. Nacionalisté předpokládají, že každý národ (více: Národ) má svůj jazyk, kulturu a historické území, které jej formují. Národ respektive národní stát, je pak ideálním centrem politické organizace. Cílem nacionalistů je dosáhnout splynutí územních hranic státu s etnickými, jazykovými a kulturními hranicemi národa. O tom, jak tyto hranice přesně definovat, však nepanuje shoda a v minulosti bylo toto přesvědčení mnohokrát využito jako záminka k agresi. V jiném významu představuje nacionalismus vyjádření intenzivního až agresivního národního uvědomění, které se vyhraňuje v protikladu vůči příslušníkům jiných, zpravidla sousedních nebo na stejném území společně žijících národů.

Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol. V posledních dvou stoletích prošel řadou podob, je proto vždy vhodné přesně označit v souvislosti s jakým regionem a jakým historickým obdobím o nacionalismu hovoříme. Můžeme také rozlišovat různé formy nacionalismu podle toho, v jakých historických epochách vznikaly. Tato různá pojetí nacionalismu mají dodnes své stoupence a nalezneme je jako myšlenkové proudy či součásti politických programů po celém světě. (více: Formy nacionalismu)

Proměny nacionalistické ideologie

Jak jsme zmínili, ideologie nacionalismu prošla značnou proměnou. Ačkoliv byla při svém zrodu přímo spjata se vznikem moderní, demokratické společnosti a občanského principu v období Francouzské revoluce, během 19. století a ještě více ve století dvacátém prošel nacionalismus zásadním vývojem, výsledkem kterého bylo, že se stal pravým opakem původní demokratické myšlenky - jedním ze základních kamenů diktátorských a totalitních režimů (více: Historický vývoj nacionalismu) a zároveň myšlenkovým nástrojem obhajoby agresivní politiky některých národů. Nacionalismus založený na výlučné pokrevní příslušnosti určitých lidí k jednomu národu stojí za rozpoutáním většiny evropských válek ve dvacátém století (první i druhá světová válka, válka v Jugoslávii, ve svém důsledku i studená válka atp.).

Tématem naší lekce však není pouze nacionalismus, nýbrž slučitelnost nacionalismu a demokracie. Cílem této lekce je zamyslet se společně nad těmito otázkami:

  • Je nacionalismus slučitelný s demokratickými principy?
  • V jakých ohledech může být s demokratickými principy v rozporu?
  • Koho nacionalismus ochraňuje a proti komu vystupuje?
  • Mají být současné radikálně – nacionalistické názory umlčovány, nebo mají i zastánci extrémních či násilných postojů v demokratické společnosti právo, aby jejich mínění demokraticky zaznělo?

Nacionalismus a demokratické principy

Nacionalismus je s principy demokracie v mnoha ohledech v kontrastu, neboť odmítá některá základní východiska moderní liberální demokracie.

Moderní demokracie vychází z občanského principu. Ten tvrdí, že všichni lidé jsou si na určité úrovni rovni. S tím jsou spojeny takové principy, jako je ochrana menšin, rovnost šancí pro každého nebo všeobecné volební právo, tedy rovnost občanů v oblasti politické. Demokratické zřízení je nastavené tak, aby měl hlas každého člověka možnost zaznít. S těmito principy je nacionalismus v ostrém protikladu. Podle nacionalismu nestojí na prvním místě občanství, nýbrž příslušnost k národu. Důležitou jednotkou, ke které se upíná, je národ, respektive národní stát tvořený členy jednoho národa. Nacionalisté zároveň vypočítávají, kdo má být součástí národa, tedy kdo má mít právo být rovný ostatním a kdo nikoliv. Když se však prosadí představa, že by se k politice měli vyjadřovat jen příslušníci určitého národa a jiní nikoliv, demokracie ani fungovat nemůže. V dějinách 20. století se ostatně tento moment několikrát prosadil a svého vrcholu dosáhl za nacistického Německa, kdy byli Židé vyloučeni z německého národa a zbaveni veškerých občanských práv.

Nacionalismus a občanský princip jsou tedy v ostrém rozporu. Politická ideologie nacionalismu se v minulosti stala jedním ze základních východisek nedemokratických režimů, jako byl nacismus, fašismus, frankismus, ale i stalinismus, maoismus atp. Z nacionalismu vychází současná krajní pravice a významně ovlivňuje i krajní levici. Současné extremistické skupiny (extremismus – slovníček pojmů zde) a hnutí spojuje právě skutečnost, že cíleně směřují proti politickému systému demokracie jako takovému.

Některé základní principy a aspekty demokracie a nacionalismu jsou v tak zřejmém rozporu, že se nabízí udělat si jejich srovnání pomocí přehledné tabulky. U kolonky nacionalismus uvádíme „ideální“ stav, ke kterému tato ideologie směřuje.

 

Moderní demokracie

Nacionalismus

Organizační jednotka

Stát

Národ

Ideál státního uspořádání

Stát

Národní stát

Pojetí jednotlivce

Občan

Příslušník národa

Zdroj soudržnosti

Občanský princip (občanství získané např. trvalým pobytem, pracovními aktivitami nebo daňovou rezidencí na území státu) Národnostní princip (národnost získána narozením, zděděna po předcích, pokrevní linie, rodový princip atp.)

Projev úcty k celku

Občanská angažovanost

Vlastenectví

Pro koho platí volební právo?

Pro občany státu

Pro příslušníky národa

Pro koho platí rovnost?

Pro všechny občany státu

Pouze pro příslušníky národa

Koho nacionalismus ochraňuje a proti komu vystupuje?

Nacionalista deklaruje, že chrání svůj národ. Tady se musíme pozastavit. Chrání národ? Před kým? S tím je právě spojená již zmiňovaná otázka: „kdo je součástí národa?“ Podle tohoto klíče potom vyjmenovává ty, kteří do národa nepatří a proti kterým potom vystupuje.

Politolog Jan Charvát se v rozhovoru s autory lekce zamýšlel nad touto otázkou:

Poslechněte si ukázku.

Zaškrtněte správnou odpověď.


Rozhodnutí, kdo je součástí národa a kdo je naopak jeho nepřítelem, však nemusí zřetelně sledovat nacionalistickou logiku, může se jednat pouze o politické rozhodnutí. S tím nutně souvisí otázka: Kdo je považován za součást národa?

Poslechněte si ukázku.


Napište odpověď do textového pole.

Co považujete za typické pro Čechy vy? Co definuje Čecha?

Tedy, nacionalismus by měl teoreticky chránit jeden národ před ostatními národy. Ve skutečnosti ho brání proti všem elementům, které považuje za neakceptovatelné uvnitř – v rámci toho národa. To znamená, že český nacionalismus může vystupovat proti němectví a Němcům, ale i vůči celé řadě Čechů, kteří budou zastávat postoje, které s nacionalismem nesouhlasí. Rozhodnutí, kdo bude považován nacionalisty za součást národa, kdo bude chráněn a proti komu bude naopak vystupováno, nemusí vždy zřetelně sledovat nacionalistickou logiku, ale může se jednat pouze o čistě politické rozhodnutí.

Dvě polohy nacionalismu

Vrátíme-li se k naší vstupní myšlenkové mapě a pokusíme-li se o jistou formu zobecnění, zjistíme, že v představách lidí jsou rozlišovány v podstatě dvě polohy nacionalismu: „akceptovaná“, umírněná poloha, kterou reprezentuje například vlastenectví, a „radikální“ poloha, kterou představuje (agresivní) nacionalismus. Zastavme se nyní u tohoto rozdělení.

Akceptovaná poloha: vlastenectví

Podívejte se na následující video.

Zdroj: ČT, pořad: Ta naše povaha česká: díl "Hrdý" národ.

Myšlenky a postoje, které můžeme zastřešit pojmy, jako je vlastenectví nebo patriotismus (čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku), bývají obyčejně považovány za víceméně pozitivní projevy nacionalismu: byl to přeci ten prvek, který vedl ke vzniku první československé republiky, a tu dnes vnímáme jednoznačně kladně. Vlastenectví pomohlo Čechům bojovat proti nacismu a pak i v dobách hluboké totality proti komunismu.

Vlastenectví vyjadřuje přesvědčení, že my, jakožto příslušníci tohoto národa, máme být hrdí na svou vlast. Vyjmenovává a legitimizuje také naše práva na území vlasti. Národ v tomto pohledu vykazuje určitá specifika, která jsou definována pozitivně, na které máme být jakožto jeho členové hrdí. Ten, kdo je vlastenec, v ideálním případě staví prospěch vlasti nad svůj osobní úspěch a má nezištný zájem o veřejné dění a přispívá k fungování společnosti.

Neakceptovaná poloha: (agresivní) nacionalismus

Podívejte se na následující video.

Zaškrtněte správnou odpověď.


Na rozdíl od obecně přijímaného vlastenectví je nacionalismus zahrnující v sobě prvek výjimečnosti a nadřazenosti vlastního národa nad národy ostatními přijímán v dnešní době již negativně. Zastánce této formy nacionalismu můžeme v dnešní společnosti hledat především mezi stoupenci krajní pravice. Nacionalismus jasně vymezuje, kdo tvoří národ. Národ v tomto pojetí je tvořen lidmi se společnou kulturou, historií a jazykem, kteří mají společné předky žijící na našem území. Mezi členy národa je předpokládáno určité pokrevní pouto. Již jsme si řekli, že nacionalismus vypočítává i skupiny, které do tohoto národa nepatří. V současné české společnosti jsou za tyto „nežádoucí“ skupiny považováni zejména migranti, cizinci, Romové, Židé, ale také homosexuálové a jiné menšiny. Tyto skupiny by měly být podle tohoto přesvědčení vytlačeny na okraj společnosti nebo by jednoduše měly být ze společnosti zcela odstraněny. Jednotlivé směry a hnutí současné krajní pravice, pro které je právě nacionalismus jedním ze základních ideologických pilířů, se liší ve způsobu, jak by se toto "vyčištění" národa mělo zrealizovat. Například podle neonacistů by mělo dojít k fyzické likvidaci těchto skupin. Naproti tomu fašizující politické skupiny se snaží o jejich kriminalizaci a vytlačení, respektive zabránění jejich příchodu na území našeho národa (v případě boje proti imigrantům).

Myšlenkové kontinuum

Ukázali jsme si nyní, že tatáž myšlenka může mít dvě polohy: akceptované vlastenectví a neakceptovaný nacionalismus. Zde je ale na místě se pozastavit. Dají se od sebe tyto dvě polohy opravdu oddělit? Připomeňme si nyní právě shlédnutou videoukázku. Její autor se tvářil jako vlastenec, jednalo se ale o projev nacionalismu. Co je ještě vlastenectví, a kde se již jedná o nacionalismus?

Tuto otázku jsme opět položili politologovi Janu Charvátovi:

Poslechněte si ukázku.

Napište odpověď do textového pole.

Co mají podle J. Charváta společného vlastenec a nacionalista? V čem se naopak liší?

Ačkoliv vlastenectví je na rozdíl od nacionalismu většinou vnímáno jako více méně pozitivní, potíž je v tom, že rozlišit, kde končí vlastenectví a kde začíná nacionalismus, je velmi obtížné. Jedná se totiž o myšlenkové kontinuum, o umírněnou a radikální verzi téže myšlenky.

Považovat vlastenectví za něco užitečného a pozitivního v sobě navíc nese možnost akceptovat také alespoň část umírněných myšlenek nacionalismu. To znamená nebezpečí, že přijmeme za své nacionalistickou představu o národní výjimečnosti a pokrevní příslušnosti.

Hlavní omyly nacionalistické ideologie

Stoupenci obou těchto poloh se budou shodně domnívat, že národ je něčím definován, že je to nějaká entita, která má svou vlastní existenci, která je něčím specifická. Budou tvrdit, že národ lze definovat společným jazykem, společnou kulturou, společnými hranicemi nebo dokonce společnými předky. Tuto představu přitom nelze historicky doložit, jedná se o politický a ideologický konstrukt. V případě českých zemí není tento fakt tak jasně viditelný, neboť geografický charakter české kotliny napomohl udržení českého státu v historicky relativně neměnných hranicích. Přesto, i tyto hranice zasahovaly v různých dobách do území dnešního Polska, Rakouska a naopak, v jiných obdobích byly některé oblasti dnešního českého území součástí jiného státu. Mnohem jasněji vidíme nacionalistický konstrukt národa na příkladu Polska, které historicky existovalo ve zcela jiných hranicích, než tomu je dnes.

Představa národa nacházejícího se v hranicích svého národního státu je výtvorem romantismu 19. století. V dnešní době je však již tato romantická představa o národu jako entitě, která je nějakým způsobem společně definovatelná, přežitá. Tato představa totiž nemá jakýkoliv pravdivý nebo doložitelný základ.

Jedním z nejnebezpečnějších myšlenek, která se ale pevně zabydlela v myšlení lidí, je představa o společné krvi nebo o společných předcích. Na rozdíl od občanského modelu participace k určité společnosti nebo ke státnímu celku na občanském principu, vychází nacionalismus ze starších, tzv. předobčanských principů, které kladly důraz na pokrevní linii. Moment, kdy začne převládat názor, že není důležitá kultura nebo jazyk, ale společná krev, je mimořádně nebezpečný a snadno zneužitelný – jak to dokládá například nacismus, který přetransformoval tento názor v ucelený politicko-ideologický systém. Tento přístup tedy není v žádném případě slučitelný s občanským principem, a tím pádem ani s politickým diskurzem moderní demokracie.

Vlastenectví u krajní pravice

Vlastenectví bývá cíleně zneužíváno i současnou krajní pravicí, která se na ně čistě propagandisticky odvolává proto, že v myšlení lidí je vlastenectví často vnímáno pozitivně.  Apelování na národní hrdost potom může být pouhou zástěrkou pro šíření strachu z cizinců, odlišných náboženství nebo sociálně slabých skupin. Tyto myšlenky oděné do hávu patriotismu a vlastenectví pronikají do médií i na jiná místa veřejného prostoru. Rasistické, xenofobní a antisemitské postoje samozřejmě nejsou svými zastánci nazývány pravými jmény a obvykle jsou shrnovány právě pod zástupný termín „vlastenectví“. Při zdůrazňování významných bodů národní historie si agenda krajní pravice počíná velmi jednostranně a různé dějinné souvislosti jsou zkreslovány a mnohdy i překrucovány.

Nacionalismus jako jeden ze základních kamenů krajní pravice

Řekli jsme si, že nacionalismus se stal základním ideovým pilířem pro nacismus, fašismus, frankismus a jiné nedemokratické ideologie. I v dnešní době má tato ideologie řadu stoupenců a představuje nezpochybnitelnou součást myšlenkového pozadí i politického programu dnešní krajní pravice (více: Současná krajní pravice). Vedle nacionalismu se současná ultrapravice opírá o odpor k demokratickému zřízení a principu občanské rovnosti a o nespokojenost se současným uspořádáním státu i společnosti. Při hledání řešení této společenské situace potom nabádá k přímé akci.

Krajní pravice: hrozba demokracie

Nejrůznější organizace, hnutí, politické strany, ale i subkultury a neformální skupiny krajní pravice představují pro demokracii značné ohrožení. Uveďme si stručně několik nejpodstatnějších prvků:

1. Odmítání demokratického zřízení jako takového.

Jak jsme si již řekli, stoupenci krajní pravice, stejně jako stoupenci krajní levice, odmítají demokratické zřízení a usilují o jeho likvidaci. Jednotlivé směry, skupiny a hnutí mají různé programy i různé cíle, ale právě odpor k demokracii je spojuje. Fašizující pravice usiluje o vytvoření silného, autoritativního státu s centrálně řízenou ekonomikou. Neonacisté mají v plánu nahradit demokratické zřízení nacionálně socialistickou diktaturou. Spíše než přesnou podobu státního aparátu mají neonacisté propracované jeho složení: hlavní je, aby jej tvořili lidé "té správné krve" (Árijci). Etablované krajně pravicové strany demokracii akceptují, nicméně ve svých programech vyžadují její změny, většinou směrem k již zmiňovanému silnějšímu, autoritativnějšímu státu.

2. Ohrožování bezpečnosti ve společnosti.

Krajně pravicové skupiny mohou na lokální a regionální úrovni dlouhodobě vyvolávat napětí ve společnosti a oslabovat státní autoritu. Například neonacisté jsou schopni vyvolat v určitých lokalitách roz­sáhlé násilné nepokoje, které může podporovat i část místního obyvatelstva (jak ukázaly události v Litvínově a Janově v roce 2008). Násilné útoky, ať již připravené či situačně podmíněné, na politické a rasově vymezené nepřátele, vyvolávají oprávněné subjektivní obavy o individuální bezpečnost u příslušníků politických, etnických, genderově definovaných či společenských skupin a druhotně také v celé společnosti. Dochází k oslabování důvěry ve státní autoritu, demokracii, ústavnost a právo v ČR. Může to vést i k lokálním a regionálním etnickým nepokojům s tragickými následky.

3. Narušování interetnického a politického konsenzuálního soužití

Extremistické skupiny cíleně narušují interetnické a politické konsensuální soužití v ČR.  Jejich působení vnímají negativně ohrožené politické a etnické skupiny a jejich reprezentace (v současnosti zvláště romská a židovská), které se necítí dostatečně ochráněny současnými zákony anebo jejich aplikací. Krajní pravice svým působením většinou uráží i žijící oběti nacismu, jejich potomky a obec­ně osoby, které udržují tradici antinacistického boje. Jedním z typických příkladů takového počínání je popírání holocaustu.

4. Šíření krajně pravicových myšlenek

Pravicový extremisté beze zbytku využívají možnosti, které jim poskytuje svoboda slova i shromažďování, a pravidelně a cíleně oslovují mladé lidi svými populistickými návrhy a různými řešeními. Chápou se aktuálních témat a názory sobě vlastní maskují za společenská témata. Jsou také ochotni a schopni „čistit" si násilnými a diskreditačními kampaněmi prostor pro své působení. Zaměřují se hlavně proti novinářům, kteří o nich negativně píší, nevládním aktivistům i příslušníkům státních bezpečnostních a justičních složek, kteří proti nim postupují, představitelům menšinových organizací (romským, přistěhovaleckým a gay/lesbickým) a ultralevicovým antifašistům. Tím se zvyšuje ohrožení demokratických mechanismů, aniž by ale docházelo k závažnějšímu porušování zákonů.

5. Etablování extremistických myšlenek do společnosti

Tato hrozba do značné míry souvisí s předchozím bodem. Pravicová agenda je pro demokratický systém velmi nebezpečná vzhledem k dlouhodobým dopadům, které působí krajně pravicové myšlenky ve společnosti. Mezi tyto dopady patří zejména sílící xenofobní nálady, konkrétně strach z migrace, sociálně slabých skupin, menšin nebo z jiných náboženství. Postupným šířením těchto myšlenek do médií se stává, že tuto xenofobní agendu postupně přebírají i ostatní politické strany, potažmo i celá společnost.

Achillova pata demokratického zřízení

Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy demokracie svou otevřeností, zejména svobodou slova a možností vstoupit do politického prostoru jakýmkoliv stranám, paradoxně ohrožuje sama sebe, a to zejména v těchto bodech:

  1. Na úrovni řízení státu: v parlamentní demokracii, kde funguje většinový systém, dochází k situacím, kdy se demokratické strany spojují v parlamentu s nedemokratickými, silně nacionalistickými stranami. I když v českém prostředí k tomuto případu v posledních dvaceti letech nedošlo, v několika okolních zemích tato situace již nastala.
  2. Demokracii charakterizuje nezávislost médií, svoboda slova a právo na šíření různých názorů. Právě v souvislosti s myšlenkami extremistických skupin se objevuje otázka, zda je posilování nezávislých médií, které s sebou přináší ve svém důsledku i prostor pro šíření extremistických názorů, tou správnou cestou. Jejich lavinovité šíření je umožněno také díky nejprogresivnějšímu médiu současnosti: internetu. Nicméně jejich omezením tj. cenzurou by došlo právě k popření základního principu demokracie.
  3. Podobnou dvousečnou zbraní, jako je svoboda slova, je i svoboda shromažďování. Proti tomu, aby se zákonně mohly scházet desítky nebo stovky stoupenců extremistických skupin, vznáší lidé protesty, v ČR probíhá snaha regulovat tyto akce shromažďovacím zákonem. Tak jako u svobody slova, i zde platí, že každé omezení této svobody znamená zároveň omezení občanských svobod, což může být zneužito i proti ostatním občanům.

Tím se dostáváme k naší poslední klíčové otázce:

Podívejte se na aktivitu nazvanou Turnerovy deníky. Ta se zabývá otázkou, zda vydávat nebo nevydávat román, který stojí na myšlenkách antisemitismu a neonacismu. Jaký názor zastáváte vy?

Napište odpověď do textového pole.

Pro demokratickou společnost je charakteristická svoboda slova a svoboda názorů. Zakazovat někomu jeho názory je tedy něco, co je s povahou demokracie neslučitelné. Možná si to ještě někteří z nás pamatují z minulého režimu, kdy existovala cenzura místo svobody slova. Přesto i dnes existují nástroje, jak něčí názory dostat z veřejného prostoru, jak je regulovat a neposkytovat jim prostor.

Česká republika se několika různými opatřeními snaží omezit a usměrnit projevy či šíření extremistických myšlenek. V platnosti je například shromažďovací zákon, který se snaží nastavit mantinely, jež by zamezily vstupu extremistů do veřejného prostoru. Zákony zakazují také např. nošení nacistických, komunistických a jiných symbolů. Tato opatření jsou však sporná právě proto, že jdou zároveň proti základním principům demokracie.

Největší problém ovšem nespočívá v pořádání demonstrací stoupenců ultrapravice nebo v šíření xenofobních spotů a článků prostřednictvím internetu. Větší nebezpečí představuje skutečnost, že po více než dvou stoletích šíření nacionalistických ideologií se tyto myšlenky etablovaly ve vědomí lidí tak silně, že většina lidí akceptuje jeho základní premisy, aniž by si toho byla vědoma. Ocitáme se v situaci, kdy lidem běžně splývají pojmy jako stát a národ a občanský princip založený na rovnosti je zaměňován s vlastenectvím.

Potíž je v tom, že v současné době si jen velmi těžko dovedeme představit společnost bez fungování těchto nacionalistických premis. V minulosti byly společnosti drženy pohromadě i na základě jiných principů, národnost byla jen jednou z mnoha možností, jak se sebedefinovat, měla ovšem zcela jiný význam a měla jen marginální důležitost. Dnes ji přitom mylně chápeme jako klíčovou.

Závěrečný test

Test Test - nacionalismus

Doplňkové texty

Stránka Národ

Stránka Formy nacionalismu

Stránka Historický vývoj nacionalismu

Stránka Současná krajní pravice

Slovníček pojmů

Modelové aktivity pro výuku

Stránka Myšlenková mapa

Zdroje

Stránka Odkazy na webové stránky

Stránka Odkazy na rozhlasové pořady

Stránka Literatura

Fórum Novinky